Čekáš? Čekej!

Čekáš? Čekej!
Tak si stojím jednou v zimě, přimrzám k chodníku, na rukou omrzliny 2. stupně, mimické svaly obličeje vypovídají službu, avšak milá paní, která sedí v teple nádražní budovy tvrdí že vlak, který má už zpoždění nejméně 20 minut přijede co nevidět, to se jí to pěkně kecá!
Po nekonečném hypnotizování informační tabulky s časem slyším Něco, něco co se podobá brzdícímu vlaku. Není možné! On přijel, nezmrznu tu, že si dal ale na čas. Trápit mě 40 minut, ale je tady. Konečně! Vystoupám po nemožných strmých schůdkách do vagonu, těším se, až si sednu na kožené sedadlo počmárané barevnými nerozluštitelnými hieroglyfy hodných obdivu, ale ouha, už v uličce plné nervních a divně vypadajících cestujících se mi něco nezdá. Po pár dalších krocích k vysněnému kupé už jsem alergická na slovo “S dovolením” a můj největší úspěch je 20 naštvaných cestujících, které jsem se snažila obejít bez toho aniž bych jim ublížila zavazadlem.
Asi v polovině vagónu zjišťuji že hledat volné místo je blbost, připadám si jako návštěvník Sahary, je tu strašné vedro, určitě na tom mají vinu ti nervózní lidé, ale větší bych přikládala tomu topení zapnutému na 45°, uznávám že je venku zima, ale udělat z vlaku saunu, když jsem si zapomněla plavky je fakt blbý nápad. To jsme se ještě nerozjeli a už vím že cesta bude stát za nic, následujících pár hodin strávených v uličce v objetí velkého smrdícího pána a umatlaného okénka mi přijde stresující.
Zase slyším ten monotónní hlas “vlak je připraven k odjezdu, ukončete výstup a nástup” to se jí to zase kecá, výstup prosím, ale nástup?- bych nedoporučovala.
Konečně se hýbeme, paráda, při opouštění nádraží si všímám obřího billboardu s usměvavou paní s bublinou u pusy “mám ráda České dráhy, protože vás spolehlivě, pohodlně a včas dopraví tam kam potřebujete” , ano asi má pravdu cítím se pohodlně, spolehlivě budu taky dopravena. A na čas? Tak to je stoprocentní!