Pet Lahev

Narodila jsem se v továrně, ale svoje rodiče jsem nikdy nepoznala…
Je mi to moc líto.. ale tak co nadělám.
Když jsem se narodila měla jsem krásný tvar.. hrdlo jsem měla úzké, ramena široká, úzký pas a dlouhou jednu nožku. Byla jsem se sebou spokojena..
Ale co to?
Najednou do mě začala téct nějaká průhledná věc, moc jsem se bála, ale nemohla jsem se ani hnout, tak my nezbylo nic jiného než počkat co se bude dít dále.
S tou průhlednou věcí v sobě jsem, jela po takovém dlouhém černém pasu..a najednou padám..průhledná věc ze mě vytekla…když jsem dopadla stála jsem zase na své dlouhé nožce.. jela jsem stále dál, vstříc svému osudu.
Něco do mne zase nateklo.. už to nebylo průhledné, teďka to mělo barvu.
Bylo to celé oranžové, už jsem se tolik nebála, myslela jsem si, že zase budu padat a že mě ta věc zase opustí..
Ale spletla jsem se. Vše bylo úplně jinak. Nějaká železná ruka mi sevřela hrdlo něčím co se nechtělo pustit, dojela jsem k něčemu, něčemu, co se hýbalo a bralo všechny lahve přede mnou a dávala je do dvou řad po třech lahvích. Ty pak byly zabaleny do nějaké věci..Dopadla jsem tak i já. Byla jsem s dalšími pěti lahvemi v jednom balení..hodily nás do tmavé místnosti.. zavřely jediný zdroj světla a všechny jsme se začaly natřásat.
Když jsme se přestaly natřásat a otevřelo se něco, čím k nám začalo proudit denní světlo. Slyšely jsme hlasy.. něco na sebe křičeli najednou k nám nastoupil nějaký muž.. začal nás balík po balíku skládat na jezdící pás a najednou jsme se ocitly v nějakém skladu..bylo tu spoustu věcí.. od potravin až po nás láhve.
Nějaký čas jsme tam jen tak stály.. poznávaly se s ostatními co byli kolem nebo s námi v jednom balení.. poznala jsem třeba chleba, nebo také těstoviny a také krupici. Se mnou v balení byl František, Anička, Josífek, Peťulka, Michalka a já Barunka.
Byli jsme nejlepší kamarádi. Jednoho dne nás vzali a my, jelikož jsme nevěděli co s námi bude, jsme se rozloučily..
Postavili nás na místo, kde kolem nás denně proudily spousty lidí.
Jednoho dne si naše balení vzala nějaká, už od pohledu sympatická slečna.
Dala nás do nějakého stísněného prostoru a rozjeli jsme. Když jsme se zastavili, tak jsme slyšely nějaké hlasy..volaly na sebe „Jirko! Otevři kufr u auta a dones domů to pití“
Bylo nám jasné, že jsme jeli v kufru od auta a jelikož jsme byly v tom „kufru“ sami, tak jsme byly asi i to „pití“.
Když nás oslnilo denní světlo, vzal nás nějaký chlapec a postavil nás vedle nějaké věci co pořád hučela..Jak šel šal moji kamarádi postupně mizeli.. avšak nikdy jsem je už neviděla ? bylo mi po nich smutno. Jednou došlo i na mne. Sundali mi tu strašnou věc co mi svírala hrdlo.. a oranžovou tekutinu ze mě postupem času celou vylili..Když jsem byla úplně prázdná zmačkaly mne a hodili mě k dalším lahvím..poznala jsem v nich své kamarády. Jednou vzaly celý náš pytel a někam nás odvezli. Ocitly jsme se zase v továrně..ale tentokrát nás hodily do horkého ohně. Než nás tam hodili slyšely jsme:“ jsem rád, že můžeme pomoct naší planetě Zemi recyklací, z těchto starých pet lahví budou nové zimní bundy, nebo další pet lahve“ Tak jsme ještě před smrtí věděly, že je to pro dobrou věc.. a tak končí příběh o mě a mých kamarádech