Pátek v redakci

Budík zazvonil přesně pět minut před sedmou. Jako obvykle. K snídani si dávám croissant a kafe. Je to můj ranní rituál. Měl bych jet do práce. Oblékám si sako a nasedám do své staré, otřískané Octavie. Vyjedu z garáží na sídlišti a hurá do práce.

Legerova je opět ucpaná, tak si prohlížím na svém mobilu nejnovější zprávy z četky a AP. Pořád to samé – politici dostali kulku, někdo vyhrožoval masakrem ve škole. V emailu mám zprávu od bratrance, že jsem se s posledním článkem o ministrech zase trefil do jeho gusta. Asi jsme příbuzní. Cesta se mírně uvolňuje pro ty, co chtějí uhnout. Jedu tudy, snad to bude rychlejší. Zavírám email a vidím před sebou policisty. Mávají stopkou. Nemám na výběr a tak zastavuji a vystupuji z vozu. Snažím se být milý, ale moc mi to nejde. Nemám rád konfrontaci s ozbrojenými lid­mi.

Policista je ale příjemný pán a vysvětluje mi, že jsem nedal blinkr, nemám lékárničku, funguje mi jen jedno přední světlo a místo pozorování cesty jsem si hrál s mobilem. Zkouším se vymluvit, ale jsou v oboru sběhlí. Musím zaplatit. Napadá mě ještě jedna výmluva – jsem novinář a provádím výzkum. Dokonce jsem předložil novinářskou legitimaci. Pokutu zmenšují na polovinu a s úsměvem mi oznamují, že o nich mám napsat pěkně. To určitě, nejsem nůž, co jde natočit na kdejakou stranu. Rychle se zařazuji do kolony a letím do práce.

V redakci mě čeká klasická rutina. Komentář k poslední politické debatě na Nově, zpracování agenturních zpráv o havárii Boingu nad Kazachstánem a začít s nějakým novým dlouhým článkem. Rozhoduji se pro interview s nějakým básníkem a skladatelem v jednom, kterému nedávno vyšla kniha veršů. Máme ji v redakci, docela zábavná. Domlouvám si s ním schůzku a z nějakého neznámého důvodu má pisálek čas dnes v poledne. Pracovní oběd v nějaké restauraci není k zahození.

Během oběda jsem se dozvídám zajímavé věci. Že bohémský život není na škodu, pokud si určíte vlastní hranice. Že lidé chodí do kostela, protože faráři jsou líní chodit za lidmi. Že když jste mimo, píšete srdcem a samé bláboly a když jste střízliví, tak to nemá žádný další rozměr. Že život je pes a člověk kočka a mnoho dalších pozoruhodných postřehů. Ti básníci jsou ale moudří lidé.

Při přepisování rozhovoru do počítače mi zvoní telefon. Volá tisková mluvčí ministra financí. Prý ať napíši, že návrh opozice o úpravě daňového zákona náš stát ještě více zadluží. Zase mám psát články tak, jak si jejich aktéři představují. Paní tiskové mluvčí jsem řekl svou oblíbenou frázi „Nejsem nůž, co jde natočit na kdejakou stranu“ a po její odpovědi „Vy možná ne“ jsem zavěsil. Mám své zásady. A zítra je víkend, tak si přeci nezkazím náladu jejich porušením.

---

Zpráva z redakce: V sobotu odpoledne byl nalezen náš redaktor vystupující pod pseudonymem Jimmy Rose mrtvý ve svém bytě. Příčinou smrti byla bodná rána jeho vlastním nožem. Policie našla v jeho pracovně dopis, ve kterém stojí: Na náhrobek mi vytesejte následující větu: „Život je pes a člověk kočka.“ Policie přesto nevylučuje cizí zavinění.