Básník jekyl a vandrák hajd

Zjistil jsem, že se mi rozdvojuje má osobnost.
Jistě, jistě, máte pravdu! Jak se mi může něco rozdvojovat, co nemám. Ale posudte sami.

Jsem blázen?

Asi jo. Sednu k počítači, zapnu ho a pustím si modrý program. Přečtu pár nových básniček, přidělím pár bodíků, někoho potěším supertipem, napíšu pár komentářů a pak to přijde!
Vzrušení a slast se mi rozleje po těle! Konečně je to tady. Otvírám "má Díla". Samá rozkoš! Body a komentáře mě hladí jak ... jak ..., no, ... hodně příjemně.
Sice občas mou slast naruší cizí element, který tam evidentně nepatří, který se u mých dílek zastavil patrně omylem. Jistě i jeho tvrdá kritika byla omyl. Jsem přesvědčen, že ona se ani neměla narodit, že je taky omyl. Ta kritika, ne kritik!
Naštěstí takové nepříjemné překvapení se mi stává jen jednou za několik let, takže to na mně nezanechává trvalejší stopy.
Přečtu si pak několik obdivných komentářů a zase se ve svých pocitech rochním s požitkem labužníka ochutnávajícího lanýže v prvotřídní restauraci.
Nakonec, jako vyvrcholení mé slasti, zlehýnka klepnu na "Přidej nové dílo".

A je tady! Kdo? Přece ON !!!

Mé druhé JÁ !

Počítač mi hlásí, že denně mohu dát jen dvě díla. Zjišťuji, že mé druhé já do stroje už napralo svá dvě dílka a já jsem zase z toho vyšel naprázdno.

Marně sedím smutně u stroje, marně se pokouším o navázání kontaktu přes monitor, nic! Marně hladím klávesnici, zkouším ťukat nahoře, uprostřed i dole, stále s ním nic nepohne. Vyzkoušel jsem i fintu z mládí a začal ho hladit po štěrbině na disketu, DVD i CD ROM, mačkal jsem místa vystouplá i schovaná, hladil konektory vzadu i vpředu, a stále se stejným výsledkem. Nic. Skoro jako doma. Vlastně poslední dobou úplně jak doma.

Počítačem jsem nehnul, asi nejsem jeho typ.
Až jednou. Zas jsem se pokoušel dát svá dílka do stroje a zase mě odmítl stejnou větou: Omezení na dvě dílka denně. Sprostě mě odmítl a já nebyl potěšen. Byl jsem rozhněván, dokonce mohu říci, že jsem byl velmi sprostě rozhněván! Bouchnul jsem mu jednu krátkou, ale ostrou ránu přímo na spodek a bylo to! Složil se jak malý kluk.
Zakuckal se, obrazovka mu potemněla a pak spustil. Na monitoru lítaly soubory, programy, čísla, písmena, vše v takovém fofru a zmatku, až jsem se sám divil. Že bych měl takovou ránu? Asi jo!

Měl jsem pocit vítěze. Teď ještě završit triumf stavbou vítězného oblouku a přijímat gratulace, ovace a hold určený jen slavným vítězům.

Však moje radost se rychle rozplynula jako dým. Když jsem se vrátil na stránky Literu, počítač nic nezapomněl. Vrátil mi to i s úroky. A aby mne ještě více sprostě nahněval, zopakoval mi to, co před chvílí a navíc si dal záležet, aby to bylo přesně stejnými slovy. Jeho silná ironie mě urazila.

Rozhodl jsem se, že už s ním nepromluvím. Uvidíme, kdo to déle vydrží. Vždyť mám i jiné kamarády, kteří nezklamou. Třeba cukr (zkvašený). Nebo ..., ne, ty často zklamou. A v tom jsem na to přišel! To je práce mého nepřítele! Mého druhého já! Pomstím se mu jeho zbraní!

A tak čekávám každou noc u počítače, až odbije půlnoc a začnu sypat do stroje svá dílka tak rychle a pohotově, že mé druhé já už málokdy má navrch.

Tak až potkáte někoho sprostě rozzlobeného, nedrážděte ho. Co když je to mé druhé JÁ !