Připadáte si oškliví? aneb Méněcennost komplexu

Taky máte jednu hlavu středoevropské velikosti, dvě oči, jeden nos obvyklé délky, jedna ústa, dvě uši, dvě ruce a dvě docela ucházející nohy, nejste nijak znetvoření a stejně si připadáte jako poslední kobzol ve sklepě? Nenarodili jste hned po výbuchu Černobylu, takže nemáte dva obličeje a jen jednu půlku zadku, a stejně toužíte patřit mezi muslimské ženy, abyste se mohli zabalovat do černých hábitů až po nos? Nosíte mikiny a svetry obráceně, aby vám kapuce zakrývala obličej, a přesto nemáte tvář sežehnutou zničujícím požárem?
Nikdy jsem nepatřila mezi pubertální hysterky, které se kvůli jebáku pouhým okem neviditelnému zamykají s pleťovým tonikem a kámoškou žiletkou v pokoji, a bulí, že nemají nic na sebe, obzvlášť když Máňa má hader plnou skříň a navíc ani jeden pupínek a... a... a... No ale, kolik je vás takových, co jste se svým zevnějškem naprosto dokonale spokojeni?
Přiznám se, že ačkoli jsem se vždycky zuby nehty bránila tomu, být jako ženy a dívky svým vzhledem naprosto posedlé, teď se nejčastěji zaobírám myšlenkou, zda by nebylo možné vytvarovat si v horké páře zbrusu nový obličej. A když už je teď možná i ta transplantace vlasů... a až vyleze slunko, tak se trochu opálím a určitě přestanu připomínat exhumovaného Saddáma Husajna... a... tohle už je skoro jako ta posedlost, co?
Jenže zkuste si být od přírody tak trochu vztahovačný paranoidní magor a chodit do třídy s devětadvaceti dívkami, které každého srovnávají s tím druhým, a do toho všeho vykopat na netu fotky jedné ruské šachové marfuši, která se v těch svých připitomělých oblečkách a s věžičkou v ruce líbí někomu, koho máte šíleně rádi a pak si uvědomte, že tak jako ona v životě vypadat nebudete, ani kdybyste se zkusili ještě desetkrát na entou narodit do přijatelnější podoby, a odporně bolestivě se vám stáhne žaludek. Pak se není čemu divit, když enormně vzroste návštěvnost Nuselského mostu, jak lze sledovat na stránkách www.estrogenova-sekta-hromadnych-sebevrazd.delamsisrandu.cz (na tomto webu se dokonce vyskytly informace, že Nuselák by měl být prodloužen, jelikož mě podobných rádoby sebevrahů je už tolik, že z mostu nemusí ani skákat - tak se tam mačkají, že z mostu padají sami). Občas trpím směšnou představou sebe sama ruku v ruce s dalšími podobně smýšlejícími stvořeními na mostě, pod nímž stojí hasiči, psycholog, policie a pánové v bílých pláštích, a někdo na mě volá, že mám přestat blbnout, že i oškliví mají právo na plnohodnotný život, a že každému se líbí něco jiného. Pro příklad nemusím chodit daleko - někoho, za kým by se moje kamarádky na ulici otočily se slinou v koutku úst, bych si já ani nevšimla, zato bych se v případě nezadanosti pokoušela navazovat vztah se zjizveným a rozcuchaným poděsem, jehož vzezření by moje máti komentovala slovy, že potkat ho v noci, hodí mu pod nohy peněženku a bere roha. Je až s podivem, že se moje srdce, poděs jedna idiotská, zbláznilo do někoho hezkého:D

Poznámka pod čarou: Autorka dílo začínala s novým pocitem pochmurného zadostiučinění, že se jí snad povede napsat autobiografické srdcervoucí dílo o vlastní nicotnosti a ošklivosti, a je teď trochu napaprčená, že už z toho má zase lehkovážnou srandu. Vzdala to a šla si překontrolovat svoji ochmýřenou tvrdou hlavu, jestli se jí náhodou, čistě hypoteticky neudělaly plešky. Au revoir!