In vino veritas, v pivě je hovno

Šla jsem do hospody. S lidmi, co mi jsou příjemní a s kterými se ráda směji. A smála jsem se i teď. Perly padaly, historka střídala historku, až přišla ta osudná, kterou otec vypráví rád, protože po ní vždycky vypadá jako frajer. Já ji nemám ráda, protože po ní vždycky vypadám jako největší debil. Dovedu si ze sebe dělat legraci, ale rodinné problémy a trapnosti mají zůstat uvnitř celku, co tvoří stát.
Vedle mě seděla nová kamarádka, asi neví čí je, protože se mě zastala, ale jedno malé mrknutí z otcovy strany a najednou mu dala za pravdu. A já tam seděla jako oukropeček. Otci chyběly už jen vavříny na hlavu a za jeho vítězoslavný úsměv na můj úkor by si zasloužil pár facek. Poslední kapkou byl jeho odchod na nulunulu.
Člověk, který mě nezná, nechápal, proč si nepřiznám, že otec je opravdu borec. Chtěla jsem to přejít. Nechtěla jsem si kazit konec pěkného večera. A najednou ten člověk řekl, že jsem "rozmazlenej fracek". Nevěřila jsem svým uším. Já? Vtip? Odpověděla jsem: "Cože?" Myslel, že nerozumím, tak to zopakoval a ne jednou. Ta slova se do mě zabodávaly jako nůž do srdce. Slzy začaly téct po tváři a nemohla jsem nic odpovědět. Tak jsem tam seděla a bulela a ještě víc se ztrapňovala. To už kamarádka pochopila a chytla mě za ruku. Byla jsem jí vděčná, ale bolest to nepřemohlo. Vlastně ji mám v sobě i teď, druhý den.
A proč mi to tak vadí? Proč to nemůžu překousnout?
Protože to v životě nemám lehký. Posledních pár měsíců jsem těsně před zhroucením z toho, jak na mě všechno padá. Neřeším problémy, které mají lidé v mém věku. Starám se o daleko víc věcí, než právě ten borec, ale já jsem přece jen "rozmazlenej fracek". Chybí mi objetí, možná trochu uznání a hlavně láska.

In vino veritas, v pivě je hovno... Tak proč to nemůžu přejít a musím se vypisovat?

Je to na mě už moc velký nápor...