Ach, ti prarodiče...

A je to tady. Chvíle, kterou většina z nás dobře zná. Babička s dědou přijeli. Bydlí od vás kilometry daleko, vidíte se jednou za uherský rok (to tvrdí oni – ve skutečnosti je to jednou za čtvrt roku), takže není divu, že když vás konečně spatří... vyzbrojte se pevnými nervy, přichází konec světa! Sotva stihnete zaregistrovat, že babička vystoupila z auta, už se k vám žene – vy jen žasnete, jak je na svůj věk čilá – a ve vteřině už se dusíte a kuckáte a snažíte se popadnout dech... a babička vás mačká a tiskne a pusinkuje a objímá a zase pusinkuje... A vy abyste si hned zas dávali obličej do pořádku, upravovali si účes a žehlili oblečení. A při tom si slibujete, že už nikdy nedopustíte, aby vás vaše babička vítala na veřejnosti, nedejbože před vašimi kamarády!
S dědečky je to o něco jednodušší – obejmou vás, dají vám pusu na tvář, ale neoslintají vás ani vám nepromočí rameno slzami a dokonce vám ani nebrání dýchat. Jediné úskalí, které musíte překonat, jsou neoholené vousy. (Au, to štípe!)
No jistě, sice babičku a dědu taky milujete, ale cítili byste se lépe, kdyby si to gigantické přivítání projednou odpustili. Jenže toho se nedočkáte. I kdybyste se třeba snažili si je rozhněvat, o svoji radost z první chvíle, kdy vás vidí (po celém tom dlouhém uherském roce), se prostě připravit nenechají.
Následuje vyptávání, jak se máme, my odpovíme, že dobře, a když se jich zeptáme na totéž, čeká nás dlouhý výčet toho, jak trávili poslední měsíc, kolikrát byli u doktora, co je nového u nich v paneláku, jaká má být předpověď na další dva týdny, kdo kde udělal jaký skandál, jak dědovi zase stoupnul tlak a kde jsou největší slevy... Když s tímhle vším skončí, přijde na řadu otázka „Jak ti to jde ve škole?“, pak „A co kluci?“ a vy už začínáte litovat, že jste kvůli jejich návštěvě museli oželet odpoledne s kamarády.
Pokud u vás doma ještě zahlédnou puštěnou televizi, taťku pracujícího za notebookem, DVD přehrávač a jakoukoli jinou vymoženost moderní doby, vyslechnete si ke všemu přednášku na téma „Kam ten svět spěje...“, „Tohle za nás nebylo...“, „To my, když jsme byli ve vašem věku, uměli jsme se bavit i bez počítačů a měli jsme se dobře...“ nebo „Kdybyste radši chodili na procházky...“ a musíte se hodně držet, abyste nekroutili očima nad tím, jak jsou vaši prarodiče děsně unmodern. Holt časy se mění a vy za to přece nemůžete, že jste se narodili zrovna v téhle době. A aby se neřeklo – vždyť i babičky už zvládají to množství tlačítek na mobilních telefonech a někteří dědečkové už dokonce navštěvují kurzy počítačů pro seniory. Vy sice dávno používáte místo mobilů iPhony, místo walcmanů iPody a místo počítačů notebooky a PDAčka, protože pokrok nezastavíš, ale aspoň ta snaha se babičkám a dědečkům musí nechat. Jen počkejte, až vy budete v jejich věku, vaše vnoučata si taky budou ťukat na čelo a říkat, že jste unmodern.
Jedna věc se ovšem musí nechat. I přesto, že jste dvě rozdílné generace a občas jedna druhou nechápete, se máte rádi a co si budeme povídat, strpíte jim i to, jak vás umačkávají – co se dá dělat, když jim to působí takovou radost. Oni vás za to obdarují čokoládou, vezmou do cukrárny (když na to přijde, tak i do McDonalda...), sem tam vám dají nějakou tu korunu na přilepšenou („Ať to maminka nevidí...“) a když se to vezme kolem a kolem, udělají pro vás, co vám na očích vidí. Mít prarodiče je koneckonců fajn, ne?