Mladá doba

- Je mi třináct -
Ta žena, co mi už třináct let neúnavně tvrdí, že je má matka, to zas trochu přehnala. Bože, si snad myslí, že budu chodit v tom stanu podivné pískové barvy, co by se do něj vlezl fakt celý cirkus i s mluvícím mrožem navrch, a co má představovat asi triko od pyžama, nebo co? Jenom ta představa nahání husí kůži. Já, ve škole, ve stanu! Br. Pěkně by se mi vysmáli. Ať to dá na charitu. Fakt mě zas naštvala. Možná i víc než matikářka s tou trojkou a pětiminutovým proslovem na téma: Vím, že máš na víc.
Si stejně myslím, že mě adoptovali. S těmahle lidma já přece nemůžu ve své dokonalosti mít nic společného. Řekla sem jí to. Asi sem se trefila, protože začla řvát něco o nevděčnosti. Radši sem za sebou bouchla dveřma. Mám snad zapotřebí se s ní hádat a poslouchat ty pseudopoučné kecy ženy v přechodu? Jasně že ne.
Zapla sem bednu. Na jedničce běžel zas jeden extra zábavný přírodopisný film o životě mrožů. (Aha. Jo proto sem viděla mrožíka i v cirkusu.) Děda lebeda se určitě dívá a bude o tom povídat na další rodinné seanci, pokud na to do té doby nezapomene. Jo ti důchodci! Nemaj nic lepšího na práci.
Hned po tom, co mroží táta skočil, ne, špatné slovo, radši řeknu co se mroží táta s hroznou námahou vysoukal na hřbet mroží mámy, tak hned po tom sem se rozhodla o změně kanálu. Na tyhle nechutnosti dneska fakt nemám náladu. Jednou, asi tak za pár tisícovek let, se možná nechám poučit o jejich životním cyklu. Haha! Ne, fuj! Jasně že to byl vtip.
Nahmatala sem vedle sebe dálkáč. Lup. A nic. Čekala sem, že v té věci zapraská a zabliká a místo nechutných zvířátek uvidím něco podobného, ale v lidském provedení.
Což mi mimochodem připomíná mé včerejší super romantické dobrodružství s panem dokonalým. Jů. A blé. Vzpomínku pokazila odporná představa, že s ním jdu někam a mám na sobě pískomilný, mroží stan. Fakt dík, mami.
A tv pořád nic. Kuš už. Snažila sem se zarývat ohryzané nehtíky do čudlíku s číslem 2 nejmíň tak půlhodiny. A to nepřeháním. Kdybych nemusela koukat na ten nechutný mrožatý dokument, asi bych to i vzdala. Po půlhodině mi teda nakonec došlo, že sem to projela. Zvířata na mě cenily kly a to docela podpořilo moji dnešní naštvanost. Po koberci sem se doplazila k elektronické vymoženosti dnešní doby a bouchla do té blbé bedny. Je to děsně nesmyslný krám. Manžel té ženské, co sem se s ní před chvílí hádala, už tak sto padesát tisíc let slibuje, že to opraví a nic. Sou děsně nespolehliví. Huba jim mele, když se vám snaží vnucovat svoje hodnoty, ale aby něco udělali...
Než sem stihla hranatý přístroj domlátit, dokument už skončil. Uf. Mám za sebou hoďku biologie. To znamená, že dneska už na školu kašlu. Stejně tam berem samé blbiny. Koho ještě v dnešní době zajímá nějaký plešatý dědula, co už je dvě tisíciletí pod drnem?
Z toho všeho, co už sem dneska stihla prožít mi dostatečně vyhládlo. Doufám, že někde v kuchyni nepotkám mroží mámu. Ještě by po mě chtěla, ať si dám něco zeleného, výživného. Už je prostě stará.
Našla sem balený croissant, co vydrží čerstvý Seven days, a štípla k tomu půlku čokolády. To mi snad bude stačit...
A zabořila sem půlky do gauče...

- Je mi osmnáct -
Na to že je sobota sem teda vylezla z brlohu až šíleně brzy. Možná to bude tou podivnou bolestí hlavy a břicha zároveň... Myslim, že se tomu říká kocovina, ale radši nebudu nic přehánět. Rozvádět toto téma přece nechci. Ještě by se svět dozvěděl, co sem to zas včera večer prováděla. A s kým...
Nuda nudoucí. Celý barák ještě ponořený do příliš hlučného chrnění. Na ajsku v těhle hodinách nikdo nebude. Vyspávají včerejšek. Závidím.
Asi kouknu na net. Napadla mě stránka idnes.cz. Znáte to, za noviny zdarma, to se i na chvíli vyplatí dělat ze sebe cvičenýho blbečka. Zvlášť, když máte jistotu, že se to svět nikdy nedozví, protože vás neotisknou. Spíš si to ani nepřečtou. Morava-
Tak na jaké téma budeme šaškovat dneska? Skoro mě až polilo horko. Ne, že by mě zas tak moc zajímaly ty témata. Spíš šlo o to, že Karel (můj osobní poruchový počítač) začal šíleně šrotovat. Až sem se začala bát, že se mu zavaří ten jeho kovový mozeček, a vybouchne.
Jupí! Zvládl to. Okno internetu se prázdně vyplazilo přes obrazovku. Docela vynervovaně pozoruju, jak na něm ještě pomaleji nabíhá oranžová housenka. Z nervozity skoro ohryzávám monitor. Proč zrovna u nás nemůže být normální pokrytí? Tak to je fakt drama. Už se něco děje, Karle, neblbni! Teď mě nesmíš zklamat.
Písmenka mi vyskakujou před očima jakoby nechtěla, ať je vidím. Jako by tušila, co s nima hodlám udělat-
Hodnoty 2009. Cože?