Cukrový život

Vím, že jako sedmnáctileté dívce se mi spojení "Jó, to za mého mládí…" do používaných výrazů moc nehodí, protože doufejme, že se i přes svůj lehkomyslný a všechno, jen ne zdravý životní styl nějakých těch manželů, domků a potomků dočkám, ale nečekaně mě při čtení Nerudových Žertů popadla inspirace a uvedla bych ji právě již zmíněnou větou.
Při louskání fejetonů předního májovce mi zrak pořád ujíždí doprava na poličku s belgickou čokoládovou bonboniérou. A samozřejmě, že mne toto nutkání a hlavně boj mysli s chuťovými buňkami ruší, tudíž po čokoládě prostě musím sáhnout. Dělám to vlastně pro dobrou věc. A jak tak vzpomínám na své rané mládí, dělala jsem pro dobro své i okolní spoustu takových věcí.
Jako mou první nejoblíbenější laskominu jsem si zapamatovala Lipa – malé ovocné bonbony, ke kterým se daly dokoupit zvláštní "plnítka" v podobě zvířátek, kam jste miniaturní bonbony naštosovali a pak jediným stlačením hlavy zvířátek vypadla fialová, žlutá či oranžová pochoutka.
Nesmím také opomenout kočičí jazýčky. Jé, těch já se přecpala! Pokaždé, když jsem je dostala, a k nim také pokyn, abych se nezapomněla spravedlivě rozdělit s kamarády, jsem jich cestou ven stačila pár sníst, tudíž v balíčku bylo o polovinu méně jazýčků než původně. Ale o tu polovinu jsem se s kamarády spravedlivě a s úsměvem rozdělila.
Dále následovala období, kdy jsem postupně poznávala další a další cukrátka, čokoládky a kokina, musím ale říct, že za posledních pár let u mne vede právě ta belgická bonboniéra, které tu už celých deset minut odolávám. A velmi neúspěšně.