Na ptáky jsme krátký?

Chytila jsem na pasece žížalu… Tak zní text jedné softmetalové písně v podání Dády Patrasové. Ano, na pasece se dá chytnout leccos – od motýlků přes žížaly, až po zvířátka méně příjemná (hlavně pokud tam nejste sami). Co jsem ale chytil já – a to né na pasece, nýbrž na zahradě, tomu by věřil málokdo. Možná ani já ne.
Zrovna jsem si dopřával zaslouženého odpočinku na lavičce, když jsem spatřil, jak se něco červeného prodírá mezi řádky brambor. Připlížil jsem se tedy o něco blíž a nevěřil svým očím. Z bramborových keříčků na mě koukal papoušek, a očividně i on měl problém vyrovnat se s tím co právě vidí. Tou dobou už mi došlo, že to nejspíš bude ten, co vzal roha místnímu chovateli, který (v návalu emocí) vypsal odměnu za jeho dopadení 2 000 Kč – živýho nebo mrtvýho. Když emoce ustoupily (jinými slovy vystřízlivěl), prohlásil, že odměnu 1 000 Kč dostane jen ten, kdo ho přivede živého, nebo alespoň v takovém stavu, aby stihl zplodit potomstvo se svojí družkou, věrně na něj čekající ve voliéře. Jeho ptáka (opeřence) už asi nebavil stereotypní život v kleci a tak si prostě sbalil fydlátka a zmizel.
Z obav o opeřencův zdravotní (a svůj finanční) stav, jsem se rozhodl ho uchránit před krutým světem venku a navrátit ho do bezpečí voliéry. Nakonec, co může být pár případných výčitek zhrzené družky, proti sousedovi “hajnému – amatérovi“ v důchodu, který z naší vesnice udělal jediné místo, z něhož na podzim už žádné vlaštovky neodlétají? V mé hlavě se začali rodit geniální plány odchytu. Protože na obklíčení mně bylo příliš málo, odhodlal jsem se k akci pod názvem „Bleskový útok“… Pták byl za devatero horama a devatero řekama, ani jsem nemrknul. Chvíli jsem opeřence proklínal, ale nakonec jsem celou záležitost pustil k vodě a šel si po svých. Po dvou hodinách se k mému uchu doneslo podivné pohvizdování. Pták byl zpět. A co víc! Na východní straně plotu stál soused, snažící se ho nalákat hvízdáním a voláním osvědčeného „Kubiků“ na svůj pozemek. Ještě štěstí, že jeho koníčkem je pouze rekreační rybaření. Hajnej by se s tím tak nepáral. Když mě soused spatřil, začal předstírat, že se jen tak prochází po zahrádce a přitom si hvízdá do kroku. Zato když mě spatřil pták, nezačal předstírat vůbec nic a prostě frnknul. Soused na mě pohlédl, jako bych mu právě zbořil domeček z karet a odešel. Já už se ale tak snadno nevzdal a sestrojil na zahrádce důmyslnou past. Pokud byste někdo chtěli „KNOW HOW“, pak vám musí stačit, že fungovala na principu padacího mostu. Víc vám k tomu neřeknu, ještě jsem si ji nenechal patentovat. Pták se po chvíli vrátil, ale mojí ptakopasti si ani nevšiml. A co hůř - konkurence se zvyšovala. Do odchytu se zapojil už i soused ze západu (dále jen kapitalista). Nemohl jsem jim upřít jistou originalitu, obzvlášť, když jsem pozoroval, jak se ho soused kapitalista snaží nalákat k sobě, zatímco od východu se k němu blížil soudruh v maskáčích s podběrákem v ruce. Nicméně na body stále vítězil papoušek. Že jde do tuhého jsem si uvědomil ve chvíli, když jsem na východní straně plotu uviděl hromádku jeřabin a ovoce, nad níž se proklatě nízko houpala drátěná síťka. Mojí výhodou však bylo, že papoušek opovrhoval jeřabinami, nýbrž se živil výhradně travou, která je, jak známo, u souseda vždy zelenější. A výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Po dvou hodinách past sklapla i s papouškem uvnitř.
Po úspěšném odchytu nezbylo, než si udělal pár společných fotografií se mnou, papouškem a dnešním výtiskem novin, a ty vhodit do schránky původnímu majiteli spolu s oficiální žádostí o výkupné. Ten se stavil ještě téhož večera a nevěřil svým očím. Nicméně pták byl nepoškozen a v originálním balení, tudíž musel zaplatit.
Jak se říká – konec dobrý, všechno dobré. Papoušek byl navrácen svému majiteli a žije si dál šťastně pod pantoflem. Mně hřeje myšlenka, že mám vyšší IQ než papoušek a oba sousedi dohromady. A abych nezapomněl, ani ta tisícovka není k zahození. Zkrátka a dobře: Na ptáky nejsem krátký.