Tlačenice

Tlačenice, spěch, prodírání se davem, mnohdy i klení a nadávky – tohle všichni určitě velmi důvěrně známe. A pokud ne všichni, o čemž lze s úspěchem pochybovat, pak tedy skoro všichni. Avšak alespoň jednou denně si tohle prožije každý člověk, zvláště ten, který se dopravuje na nějakou větší vzdálenost od domova - například student cestující ráno do školy nebo pracující putující za svým denním chlebem. Popřípadě si to prožije ještě i odpoledne, kdy cestuje zase zpět domů. No a v úplně nejhorším případě si tím projde i několikrát denně – nejen, když jede do školy a z ní, nebo do práce – z práce, ale také, když má poté například nějaké vyřizování. To má reálnou šanci zažít tuto prekérní situaci ještě několikrát.
Podívejme se na to z úhlu vlastní zkušenosti. Člověk ráno vstane z vyhřáté postele po krásném snu a říká si: ,,Dnes musí být pěkně, když jsem měla tak nádhernou noc…“ Ale ouha!
Dopravíte se na zastávku autobusu a počkáte, až zmíněný dopravní prostředek dorazí. Poté nastoupíte do krásně prázdného vozidla, sednete si k oknu, a zatímco cesta ubíhá, pozorujete již stokrát prohlédnutou krajinu. Ovšem jak se tak díváte z okna, začnete také pomalu registrovat, že na každé zastávce přibývá víc a víc lidí, a ač je to k neuvěření, převážně jde o starší lidi a důchodce, kteří mají takto brzy po ránu jeden jediný vytyčený cíl: Kaufland.
Ano, čtete dobře, Kaufland. Nizké ceny, vysoká kvalita a úroveň zboží a tak dále a tak dále a tak dále.
S nelibostí sledujete, že na každé zastávce přibývá lidí víc a víc a že čím blíž je autobus svému cíli, tím kritičtější se situace stává.
Poté si všimnete ostřížího zraku starší ženy či pána, kteří již zpravidla patří ke generaci důchodců. Jakmile se vaše pohledy srazí, muž či žena se sladce usmějí a tím taktně naznačí, ať už, proboha, vstanete, chci si sednout. Jsem starší, uvolni mi místo! Moje revmatické klouby to už dlouho nevydrží a páteř si také žádá své…
Se zdvořilým úsměvem tedy vstanete a místo uvolníte a onen člověk se na něj konečně svalí s tichým utroušením něčeho, co podezřele připomíná: ,,… no konečně…“
A tak zbytek cesty probíhá tak, že stojíte, držíte se tyčky či nějakého madla a nikoho si nevšímáte. Už nemáte koho pustit sednout.
Na druhou stranu se můžete ocitnout v mnohem nepříjemnější situaci. Autobus plný k prasknutí a vy zase stojíte, abyste unikli pohoršeným pohledům lidí mačkajících se mezi sebou. A to ještě stojíte za takových podmínek, že byste mnohdy dali přednost pěší túře – vzduch vydýchaný tak, že se vám povážlivě houpe žaludek a místy máte pocit, že se snad složíte, okna zavřená, neboť venku je údajně zima, a vy si náhle uvědomíte, jak se musí cítit sardinka naložena v konzervě. Přitom stojíte skoro jen na jedné noze a to ještě možná ani ne na své a snažíte se něčeho držet.
Ale co je nejstrašnější – lidí stále přibývá a nikdo nevystupuje!
Do toho všeho se na další zastávce objeví mladá žena s velkým dětským kočárem a snaží se někoho přimět, aby jí ho pomohl vynést dovnitř autobusu. Na kočáru má samozřejmě složenou nezbytnou velkou nákupní tašku. V ten moment vám dojde, kam že ta žena asi cestuje. Kam jinam než do Kauflandu.
Jak v takovém okamžiku závidíte řidiči, který je zavřen sice v takové mrňavé kabince, jenž si to, co se rozměrů týče, může směle rozdat s telefonní budkou, ale je tam sám. Sám!
Nemusí se s nikým mačkat na pěti centimetrech čtverečních a poslouchat, že autobus jede pomalu, že není času nazbyt, že se ještě musí stihnout navařit, že ta dnešní mládež je strašná, když vás nepustí sednout, že, že, že…!
A aby toho nebylo málo, přesně v tu chvíli se vedle vás rozpláče to malé dítě v kočáře, který se zde na předchozí zastávce objevil a který zakormidloval samozřejmě těsně vedle vás. Náhle máte pocit, jako by vám někdo bušil do hlavy kladivem a nic si nepřejete víc než spatřit zastávku, jíž vévodí obrovská budova s ještě obrovitějším nápisem Kaufland.
Někdo by mohl nabýt mylného dojmu, že už je konec útrapám, ale to hlavní teprve přijde. Málem celé osazenstvo autobusu se v jediném okamžiku vrhne ke dveřím, jako když střelí do hejna hus, aby bylo co nejdřív venku, přičemž polohlasně nadává na ženu s kočárkem, aby zkusila vystoupit rychleji, oni se také chtějí dostat ven a jít si konečně nakoupit. To, že vás málem smetou na zem, jak se derou ke dveřím, je vůbec nezajímá. Hlavně, aby už byli v obchodě. Popadnou vozík a jak nejrychleji jim to jejich nemocné klouby dovolí, utíkají ke všem pultům s výrazným nápisem SLEVA a AKCE.
Konečně! Konečně je autobus volný a vy se můžete opět postavit na své nohy, nebo si opět sednout.
Pravda, nevystoupili sice všichni, ale těch pár lidí, kteří tu zůstali, vám nijak nevadí. Už totiž máte zase pocit, že den bude krásný, že se vám něco povede a chce se vám zpívat na celé kolo.
Když se na dohled objeví zastávka, na níž vystupujete vy, stoupnete si ke dveřím přímo za ženu, která nejede do Kauflandu, ale z Kauflandu a dvě neforemné velké tašky jí trůní u nohou. K svému překvapení zjistíte, že ona žena nevystupuje, proto ji slušně požádáte, aby dovolila a uhnula vám, ale to jste neměli dělat, protože se na vás ihned sesype kopec nadávek, jak si to vlastně představujete, chtít po ní, aby se posunula kousek stranou. Přece si může stát, kde chce! Vy jste mladí, tak si přejděte k jiným dveřím, anebo si ji obejděte. To tak, ještě aby uhýbala nějakým puberťákům…
Abyste to láteření nemuseli poslouchat, raději se tedy přesunete k jiným dveřím a doopravdy si vydechnete, jakmile vystoupíte.
Nyní už vás podobné trauma nečeká, myslíte si, ale jen do té doby, než se vracíte domů.
Když před vámi totiž zabrzdí autobus, dveře se otevřou a na vás se ze všech stran otočí lidé, v jejichž rukou spatříte poskládané velké nákupní tašky, pokusí se o vás infarkt.
S žaludkem, který se vám už teď vyhoupl až do krku, si pomyslíte, že by pro důchodce a maminky s kočáry měli vymyslet osobní autobus s nápisem Kaufland.