Pondělí

"Tak abych to uvedl na pravou míru: Nejsem žádnej zasr**ej komunista. To, že nesnáším Paroubka s Topolánkem, nevěřím v Boha a rozhádaní Zelení u mě taky moc sympatií neutrhli, tak to neznamená, že musím podporovat pana Filipa s třešničkama za uchem. Vy asi prostě nemůžete unést fakt, že nynější politická scéna mi nepřináší to pravé uspokojení, co?! Protože pokud by vám to nevadilo, tak do týhle blbý ankety dáte políčko s možností nebudu volit nikoho." Zhruba tahle reakce mi proběhla hlavou (a skoro i pusou), když se mi do ruky dostala zase jedna z anket, kterou rozdávají agentury pro průzkum veřejného mínění. Prostě jsem si šel jednoho krásného pondělního odpoledne po Sadech a jeden hodný pán mi ten papír vrazil do ruky. Moje velmi očividné vrtění hlavou ho vůbec nezajímalo. Jeho prací prostě bylo zjistit od lidí jejich názor. Ať se jim to líbí nebo ne. A uznejte, že když už vám někdo vrazí do ruky dotazník a kouká na vás, co uděláte ? Většina lidí vyplní všechno až do poslední otázky. I když s nechutí. Ale existují i lidé, kteří se na to vykašlou a z dotazníku si postaví lodičku, kterou vzápětí pustí po Mlýnský stoce. A nepřátelský pohled pracovníka agentury je jim šuma fuk. Jako třeba já. Já pondělky zrovna moc nemusím, ale dnešek se tak vydařil, že jsem prostě neodolal a vyrazil do města. A onen dotazník mě opravdu vytočil. A jelikož mám na politiku vlastní názor, nechal jsem ji, ať odpluje někam hodně daleko. Příjemný pocit.
Nakonec to pondělí nebude tak špatný.
Moje následná cesta směřovala k Italovi pro pár kopečků excelentní zmrzliny a následně pokračovala dále do té nádherné velké žluté budovy, kde sídlí Jihočeské muzeum. Když jsem došel před hlavní dveře a zabral za kliku, nic se nestalo. Vlastně i stalo. Dveře totiž nepovolily a vší silou se držely futer. Kdyby se nikdy vůbec nic nestalo, tak by čas ani život nemohly pokračovat dál. Zhrzeně jsem si tedy přečetl informaci, že otvírací doba je každý den i svátek vyjma pondělí. Vydíte, zase to pondělí..."Ale ne, dnešní den špatnej nebude." S touto myšlenkou jsem sestoupil ze schodů před muzeem a zamířil na náměstí. Sednul jsem si na kašnu, nechal na sebe dopadat osvěžující vodní tříšť a všemi smysly vnímal ten překrásný den a dění kolem sebe. Můj obličej hladily paprsky odpoledního slunce a já si užíval života. Najednou krásného a bezstarostného života.