Když jsem byla sama

Být celý víkend sám doma, neposlouchat žádné řeči udělej toto a tamto. To je sen sad každého z mladých, co žijou hezky v bezpečí maminčiného domova. Jsme rádi, že se o nás stará, ale taky se těšíme pokaždé, když máme byt jen pro sebe.
Takže je to tady. Maminka na víkend odjíždí i s jejím manželem a malým bratříčkem. Vstávají v pět ráno a já spokojeně ležím a vychutnávám si pocit, že mi po probuzení u hlavy nezazní věta „že se nestydíš tak dlouho spat.“
Po několika hodinách stávám i já a říkám si, že nemá cenu dělat si snídani a tak jsem si šla do pizzerie pro oběd. V celém bytě je klid. Žádné námitky na můj čas strávený u počítače. Nádobí?...počká. Maminčin seznam prací?...počká. Vaření?...neřeším, neumím.
A tak si užívám té svobody, až nakonec slunko zaleze a už to začíná. Jdu do chodby a lituju že nemáme pancéřové dveře. Deset hodin večer. Moc brzo na to jít spat, ale dost dobrý čas na to bát se. Čeho? Kéž by nějakého zloděja. O toho bych se postarala. Co je ale horší je ta hnusná noc, tma, samota v temnotě, v televizi samé horory a internet už mě taky moc neuklidňuje. Teď jenom doufám, že nebudeme muset moc doplácet za elektřinu. Las vegas by bylo proti našemu bytu jenom svítící řiť světlušky.
Světlo mi přinášelo trochu klidu, ale jít na záchod byla pro mě trochu náročnější mise. Stojí tam mega zrcadlo a já zblblá z televizních hororů jsem si představovala, čeho všeho by ta velká sviňa byla schopná. Ale je moc velké na to abych ho schovala. Tak aspoň skončilo uprostřed vedlejšího pokoje sklem k zemi. Na záchodě jsem se taky radši nezavírala, zvuk televize musel být slyšet. Nejhorší ze všeho byla tma a to, co se v ní může skrývat. Dokonce jsem nemohla ani zavřít oči, když jsem si umývala obličej studenou vodou, abych vydržela být vzhůru až do rozednění. Najednou jsem začala mít výčitky svědomí kvůli té elektřině. Tak jaksi mi bylo maminky líto, nemá ráda, když se moc svítí.
Kolem 3. Ráno mi internet vyplivl film Alvin a Chipmunkové a doteďka ten film zbožňuju, protože mi pomohl zapomenout na přízraky v mojem bytě. Doufám, že ze mě nebude tmofobik (neznám ten správný výraz). Ale pokaždé, když su sama a po tmě tak „přicházejí“ nevim kdo, nevim co, třeba to ani neexistuje, jasně, že to neexistuje…Můj děda měl pravdu, že z té televize jednou zblbnu.
O půl šesté vycházelo slunko, ranní ptáci vstávali a já ulehala do postele. Bylo světlo. Čas spát.
Teď si říkám, jestli je zrovna pro mě skvělá situace, když rodiče odjedou a já zůstanu sama. Jak jsem potom byla šťastná, když se vrátili o den dřív…Ale okamžik, když byl v bytě nehorázný binec a mamka volala, že jsou za chvilu doma…radost z jejich návratu se na chvíli zase vytratila.