Kolik jazyků umíš, tolikrát se dozvíš nepříjemné věci

V novinách jsem se dočetl, že by se děti měly učit od příštího školního roku cizí jazyk již od třetí třídy. Konečně vládu napadlo něco prospěšného, neboť s češtinou (ne, že bych ji neměl rád) se ve světě moc nesetkáme a byť je to jazyk krásný a bohatý, nemůžeme předpokládat, že v dohledné době povýší na světový. Slovenština je na tom podobně a proto doufám, že přijdou brzy s podobnou reformou, ať se neopakuje příběh, který budu vyprávět.
Tatranská příroda, skalničky, pár opelichaných kamzíků a vysokohorská salaš. Za salaší se pasou ovce, před salaší sedí bača se synem a vyrábí brynzu. Když se jim zdá, že sýr netuhne, pomůžou mu usazeninou z nosních kanálků. Náhle se k nim po pěšince blíží skupina několika mužů. Mají na zádech batohy – turisti nebo pašeráci. Zoufale se dívají do mapy – pašeráci! Hledají kudy utéct do Polska! Mine chvilka a je vidět pár žen a dětí, které se k nim znají – tak nakonec turisti! Ještě chvíli studují plán, pak po rozpačité diskusi si všímají sedících bratov.
Jeden z nich k nim přistupuje: „Hallo, do you speak english?“ Bača, překvapen zástupci elektrifikovaného světa a doražen párem nesrozumitelných frází, ze sebe vydal jen: „E-e!“
Cizinec ještě chvíli čekal, neboť se domníval, že šlo jen o odkašlaní před proslovem, ale marně. Znova opakoval otázku a teprve rázné zakývání pastevcovou hlavou mu oznámilo, že tudy cesta nevede. Byl to však člověk zřejmě hluboce vzdělaný, nenechal se vyvést z míry a posunul si přízvuk ze špičky jazyka: „Sprechen Sie Deutsch, bitte?“ Ovšem následovalo to samé gesto, které znal z minulosti. Zkusil to ještě ve francouzštině a španělštině, ale pokaždé narazil. Vždy se u bači objevilo to mezinárodní gesto, které snad jen v Řecku znamená něco jiného a které mu odpovědělo ve všech jazycích NE.
Takže se turista čtyřikrát dozvěděl, že se vlastně nic nedozví (och, jak Werichovská fráze). Vrátil se ke skupině, chvilku debatoval nad mapou. Poté všichni vyrazili nahoru s nadějí, že snad potkají někoho, kdo jednou z řečí vládne.
Stejně měli cestovatelé štěstí, že nerozuměli, neboť po jejich odchodu mezi synem a otcem proběhl tento dialog, protože syn zřejmě ještě nevěděl, že vše, co bude v životě potřebovat je umět střihat ovčí vlnu, dělat sýr a plést gorbačiky, zeptal se tatínka: „Tati, a neměli bychom se také naučit nějakou tu cizí řeč?“ Otec se zašklebil, nadzdvihnul klobouk, poškrabal se na hlavě a odpověděl: „Na co? Vidíš, kolik jich umí oni a stejně se nedomluví.“
Vím, že tento příběh je ze Slovenska, tedy ze země, která s námi kromě téměř sedmdesátileté federace (1918-1992 bez jejich oddělení za druhé světové války) nemá nic společného, ale věřím, že v Beskydech žije mnoho podobných lidí, u kterých se v budoucnosti může podobné fopa, díky reformě paní Buzkové, vyloučit.