mrzout a drobnůstky pro radost.

nikdy mně nenapadlo, že „radovat se z prkotin” může mrzout brát, jako povinnost. sem tam někomu drobnůstku pro radost a čekám na zaplacení roztaženým obličejem do úsměvu. jsou, ale lidičkové, co mají radost, ale takovou jinačí, takovou tu svou pesimistickou... vypadá, jako: „hmm” a kamenný. jak moc znám své dítko, co už dítkem dávno není, jak moc mě pokaždé překvapí jeho zcela vyčerpávájící projev radosti - hmm.
a dnes mi hodil brouka do hlavy. prej četl jak pobláznění se učí radovat se z maličkostí aby byli jako ostatní.
dvacet nevím kolik let ho vidím a pocit, že ho musím pokaždé rozveselit mně ještě neopustil. a najednou... musím přemýšlet jestli ten můj mrzout nemá pravdu. ne, že svět by měl být jeho očima, ale že svět taky nemusí být mojím objektivem. a pak si vzpomenu na workoholičky chechtající se na pochodu a srážející ze stráně kohokoliv kdo nedokáže využít každou minutku k práci a k zábavě a ke sportu a kdo jen tak si má potřebu zalenošit a rozjímat. a tak vidím jak jsem někde uprostřed a snad ještě před padesátkou příjdu k rozumu.