iluze zdání

je iluze důležitá? je rozumné ponechávat se vzájemně v iluzi?
máme ji rádi a je-li klamem, pak všichni milovníci iluzí žijí v sebeklamu, ze kterého se pozvolna stává náhradní pravda. a jejich pravda se může postupně proměnit taky v obecnou platnost kdy „všichni vědí“ jak je to doopravdy, ale nikdo nahlas. proč? strach, slušnost, tupost... naneštěstí iluze nemá jasně definované hranice.
a kdyby někdo se pokusil o definici?
všechno, co není realita, je iluze.
jak dokázat nerealitu?
tím, že nebude jasně vnímána našimi smysly, případně zprostředkovaně citlivými přístroji? když pozoruju vystoupení iluzionisty (jak příznačné!), vidím realitu? co poruchy vnímání? a je jedno, zdali nahoru, anebo dolů. jak si vysvětlíme senzitivní jedince? jsou jejich vnímání iluzí?
no, pro mne nejdůležitější je iluze vědomá. iluze, kterou si vytváříme, jako obrazy, o kterých si myslíme, že je potřebujem. a „nová“ mánie boření těchto svého druhu vědomých iluzí nám ukazuje, jaká je to hloupost, když barva vlasů a makeup našich krásných právě proto poloviček.
když pominu reklamu za účelem zisku a vezmu si za příklad restauraci jako svébytný prvek a věčně na očích. (tedy, pokud má otevřeno :-) ) tak ta restaurace, která vytvoří nejlepší zdání fungování, tedy iluze, získá největší návštěvnost. a přitom se stačí podívat jakémukoliv skvělému fungování pod sukně a rázem je po iluzi.
poddaní jejich veličenstev vědí, anebo spíše cítí, jak hra na království povznáší. vyhlášený styl dobrého chování středních vrstev na britských ostrovech je toho všeho jedinečným příkladem. a tím se lehce můžem přehoupnout do společenských pravidel, které přímo bazírují na iluzi a bez kterých tato pravidla jsou jen úředním spisem.
a trochu komicky znějící řeči o jediné pravdě věřících, kteří si ale libují v iluzích jiného kalibru, mě nakonec dovedou k jednoduchému konstatování, že na iluzích jsme životně závislí. alespoň já určitě a přidám rád svůj kousek zdání všem okolo.