Pán autobusu, společenstvo sedaček

Ostrava, náměstí J. Gagarina (i když nechápu, proč se tomu místu říká náměstí). Z práce se po chvilce v tramvaji volným krokem blížím k autobusové zastávce a už z dálky se začínám usmívat, protože se už nemůžu dočkat toho každodenního divadla.

Frontový zastávkový rituál, disciplína bez věkového limitu. Nikde se netrénuje, ale každý, kdo někdy delší dobu dojížděl autobusem ji v určité podobě zná. Někteří účastníci ji berou smrtelně vážně a dodržují přísná (i když nepsaná) pravidla. Někdy je přepadá až živočišný instinkt lovce, který za žádnou cenu nedovolí druhému dostat se k jeho kořisti. V kombinaci s ještě silnější touhou „být tam první“ nebo přesněji „být tam dřív než všichni ostatní“ dokáže profesionály tohoto sportu dovést až do absurdních a někdy i agresivních stavů mysli, kdy jakoby se veškerá slast života, absolutní štěstí a nirvána soustředila do míst autobusových dveří, lákajících přímo magnetickou přitažlivostí. Okamžik kdy se dveře otevřou, mraky se rozestoupí aby ozářily scénu, andělé zazpívají něžný chorál, vystoupáte několik málo schůdků a řidič vám s úsměvem vydá první lístek! A potom ten nádherný pocit, když se otočíte do úplně prázdného autobusu! Všechna ta volná místa! Všechny ty možnosti a vy, VY, máte možnost absolutního výběru! Jen vy a nikdo jiný rozhodnete, kam si sednete, kde zpečetíte svou smlouvu s dopravcem, kde uskutečníte svoji jízdu a naplníte tak smysl hromadné dopravy. Všichni ostatní vám budou toto privilegium závidět! Budete moci posměšně sledovat ostatní, kteří budou nastupovat, protože jejich možnost výběru už nikdy nebude tak dokonalá, jako ta vaše. Budete se moci nadmout pýchou a shora shlížet na jejich marné snažení dosáhnout vaší velikosti. Budete pány autobusu!

Něco takového se asi odehrává v hlavách oněch „gladiátorů“ na naší zastávce, když netrpělivě vyhlížejí autobus. Alespoň já si to tak představuju. Jinak bych totiž nedokázal pochopit ten zarytý boj, který se tam denodenně odehrává a kterého jsem tichým svědkem (až na občasné „hihňání“).

Taktika je jasná: hlavně být první! Potom si stoupnout co nejblíže předpokládanému místu nástupu, nejlépe 2-3 milimetry od okraje vozovky. Když už máte tu smůlu, že je zde někdo před vámi, stoupněte si za něj co nejblíže. Vzdálenost nad 30 cm se už považuje za kritickou a nedoporučuje se, pokud nechcete, aby vás někdo předběhl. Na své pozici musíte setrvat ať se děje co se děje. Ať je horko nebo mráz, nedovolte, aby vás někdo předběhl, tuto potupu už by vám nikdo neodpáral a vaši soupeři by vaší slabosti využili v příštích kláních.

Železná vůle, s jakou se tyto taktiky dodržují, je až pozoruhodná. Tváře potenciálních cestujících se změní na nepřátelské grimasy, naprosto nepřístupné jakémukoli byť jen zdánlivému náznaku o dialog o uvolnění místa. Jasně a srozumitelně všem říká „Jdi mi z cesty nebo uvidíš!“. Jedinou výjimkou tvoří situace, kdy se mezi ostatními objeví nějaký jejich známý a je natolik blízko, že ho dotyčný už nemůže ignorovat, předstíraje, že ho neviděl, aniž by riskoval ztráty na poli vzájemných vztahů. To se potom na tváři objeví zářivý úsměv, jako by se dotyční neviděli snad sto let. Přesto ale uvnitř stále přetrvává podezřívavost a obezřetnost a naprostá připravenost k akci.
A pak to přijde. V dálce, na nejvzdálenějším viditelném bodě vozovky, po které se autobus blíží, přímo tam, kde se už nejméně půl hodiny obracejí pohledy nedočkavých cestujících – adeptů, se začne rýsovat silueta Valhaly – linkový autobus Ostrava – Karviná. Dav zašumí vzrušením. Každý lehce přešlápne na místě a začne lovit peněženky, chystat si peníze. Připomíná to vyrovnávání na startu před závodem na 100m. Čím blíže se autobus dostává, tím je napětí hmatatelnější. Když konečně zastaví, nedalo by se krájet ani rozbrušovačkou s diamantovým řezákem. Potom vypukne hlavní část představení. Ten, kdo je první v řadě, pevně stojí, dokud se dveře neotevřou. Pod psychickým nátlakem a bodavou bolestí v zátylku od spousty mentálních dýk lidí za ním vstupuje dovnitř za burácivého zvuku nevyřknutých nadávek. Měl štěstí, byl první. Ostatní cestující v řadě si ale svou nástupní pozici musí vybojovat. Nezáleží, v jakém pořadí jste na zastávku dorazili. Musíte využít každého volného místa, každé příležitosti se prosadit. Ostré lokty se vždycky hodí. Pokud prší, je tlačenice ještě zajímavější. To se můžete ohánět deštníkem a kropit všechny okolo sebe. Pokud vás předběhli a vy je pokropíte, stejně vám nic neřeknou. Budou to považovat za daň z úspěchu. Aby se vyhnuli ponižujícímu „nastupování jako poslední“, udělají někteří téměř cokoli.

Ze svého místa bezpečně vzadu všechno sleduju a dobře se bavím. Holt, moje zvrácené uvažování mi nevelí jít do boje za lepší sedačku, ani nepovažuje za potupu, když nastoupím poslední, dokonce ani to, že už třeba musím i stát. Musím ale říct, že za celou dobu, co touto linkou jezdím se mi nestalo ani jednou, že bych stál. Je to určitě hlavně tím, že je to první zastávka na lince, tudíž dost místa pro všechny. Dá se jednoduše spočítat, že v autobuse je míst k sezení 49. Když vezmeme místní poměry, kde každý chce sedět sám (a kde většina tento názor demonstruje sednutím na sedadlo do uličky a nasazením masky masového vraha, doplněného výmluvným položením kabelky nebo batohu, popřípadě bundy na vedlejší sedadlo jako jasnou značku „sezení zakázáno“), zbývá nám 25 míst k sednutí. Na naší konkrétní zastávce nás snad nikdy nenastupovalo více než 14. Všichni si tedy bezpečně sedneme. To ale všem očividně nestačí. Někteří si potřebují vybírat. Chějí sedět na svém oblíbeném místě a nezajímá je druzí. Je to směšné a smutné zároveň, jak si navzájem „překáží“, jak je zajímá hlavně vlastní pohodlí. Vždyť co je mi po jiných, že?

A tak jsem to pár dní sledoval a přemýšlel o tom, co je pro nás opravdu důležité. Od úsměvů jsem přešel k zamyšlení a od zamyšlení k činu.

To jsem jednou zůstal v práci déle, abych pak druhý den mohl odejít dříve a dorazit na zastávku jako první. Povedlo se. Zaujal jsem tedy tu nejlepší pozici u kraje a trpělivě čekal. Za chvíli se podle očekávání začali trousit mí pravidelní spolucestující. Jako první dorazili „štamgasti“, několik poněkud korpulentních dam, zvyklé pravidelně sbírat prvenství zastávkového klání. Jaké bylo jejich překvapení, když se ze svého pomalu už soukromého místa museli posunout o několik centimetrů za mě. Jejich nevrlé funění jsem cítil na svých zádech a v duchu jsem se křenil. Postupně dorazili všichni tlačenicechtiví i ostatní lidé a zastávka se slušně zaplnila. Ohlédl jsem se a zběžně napočítal asi třináct lidí. Nechtěl bych teď příliš zobecňovat, ale pěkně se to rozvrstvilo. Hned za mnou byly ony korpulentní dámy a ženy středního věku, pak několik dalších lidí, vzadu úplně na okraji několik mužů, pár studentů a za nimi pár kuřáků, vykázaných tím ošklivým a krutým diskriminačním zákonem z bezprostřední blízkosti zastávky. Za chvíli dojel autobus a atmosféra náležitě zhutněla. Přišla moje chvíle.

Počkal jsem až se dveře otevřou a udělal krok stranou. Otočil jsem se na zástup za mnou, kouknul na dámu za mnou a výmluvným gestem jsem ukázal do dveří. „Prosím“ dodal jsem a sledoval výraz zděšení na její tváři. Bylo mi jí trochu líto, protože na chvíli vypadala, že jí snad budou křísit. Usmál jsem se na ni a ona raději rychle nastoupila. Blázen, musela si myslet. Stejně jako většina těch ostatních, co nastupovali za mnou. Zamračené tváře těch, kteří mě nejspíš nepochopili a mysleli si, že jsem provokatér nebo jen blbec, ale vystřídaly úsměvy, souhlasné pokyvování a i jeden vztyčený palec od jednoho studenta, který nastupoval jako jeden z posledních. Do autobusu jsem se dostal poslední a vůbec mi nevadilo, že jsou místa zabraná. Ten student zvenku mi totiž nabídl, ať si sednu k němu. Jmenoval se Pavel a celou cestu jsme potom kecali o všem možném. A tak i když jsem zastávkové klání prohrál na plné čáře, strávil jsem moc fajn jízdu domů. A bez tlačenice.