Život krávy

Život krávy

Jel jsem kolem kravína s loukou, na které bylo plno krav. Jezdíval jsem kolem něj už dříve, ale nikdy jsem si nevšiml toho, co jsem viděl teď. Ony totiž všechny ty krávy dělaly to samé. Dělaly to, co se od krav čeká a co kráva dělat má. Totiž stály na místě, pohupovaly ocasem, požíraly trávu a sem tam zabučely. Tak jsem je tak pozoroval a divil se, proč to ty krávy dělají? Vždyť od „svobody“ je dělí pouze tak zhruba metr vysoký drát nabitý elektřinou. Metr vysoký asi proto, že ta kráva ho nepodleze ani nepřeskočí. Ale ty krávy se o to ani nepokoušely. Kdybych já byl „zavřený“, tak bych se snažil utéct. Tak jsem si položil otázku: „Co to ty krávy vlastně mají za život?“ 

Vžil jsem se do situace, že bych byl jednou z těch krav na louce. Určitě bych celý život nežral trávu, netloustl bych a nečekal na porážku. Já bych byl kráva atlet. Běhal bych kolem dokola, abych zhubl. Držel hladovku. Dělal kravské kliky. Přitahoval se zuby ke stromu, jako když děláte shyby. Prostě bych cvičil, abych mohl přeskočit ten plot nebo ho alespoň podlézt. 

Jenže pak jsem si takovou krávu představil. Vždyť to by ani nebyla kráva a její majitel by si určitě řekl: „Ježíši Kriste, ta je nějaká divná, koukej, jak je hubená, jak pořád běhá, jako by měla běhavku! No a koukej, jak se přitahuje ke stromu hubou, no ona je snad vážně šílená nebo co!? Já ji raději picnu, než to od ní chytnou ostatní.“
A pak by ke mně přišel a picnul by mě. A celé to snažení o zhubnutí by rázem bylo k ničemu. 

Proto jsem usoudil, že ty krávy na tom poli se vlastně nemají zase tak špatně a že nicnedělání není důkazem jejich blbosti, ale chytrosti. Ví, že budou-li se jakkoli vymykat normálu, picnou je předem. Jsou smířeny se svým osudem, nebo k nim byl Bůh milostivější a postaral se o to, aby svůj osud vůbec neznaly. Nicméně jsou to pro mě stále chudáci krávy, kterým ovšem nic nechybí. Ony totiž ani o svobodu nestojí. Chudáci…