prachy v prachu

Musíme si položit základní otázku, ale teď ještě ne, to až na konci příběhu.

Znáte to, jak nastoupíte do nové práce, nádherná šéfová, jen co vás vidí, rozpustí vlasy, zatáhne vás do svého kanclu a než se nadějete, tak... 

...tak to se mi nestalo.
Nastoupil jsem před lety do nové práce. Pro vaše potřeby jen snad to, že tam byla pec a ještě jedna, nějaká mikrovlnka a taky, díky mně, televize. Lidé tam přicházeli kvůli ukojení hladu a taky na nějakou tu kávu s mlékem. Šéfové nepatřili k těm, co by vám stáli za zadkem, tak to bylo vše celkem v klidu.
Sem tam návštěva, nějaké řeči o filmech a ženských, trocha toho humoru a minimálně mluvení do práce. Jelikož jsme naší činnosti produkovali nějaké peníze, tak samosebou večer bylo potřeba s nimi nějak naložit. Jak říkám, šéfové moc nechodili a státem chráněné denní výdobytky se musely nějak uchovat přes noc. Trezor by se sem nevešel a stejně nešlo o tak horentní sumy, aby stálo za to je nějak zásadně chránit. Fungovalo to tam na principu vzájemné důvěry a ten klid za to stál.

Ale k těm penězům - večer se dávaly do mikrovlnky, což je asi celkem obvyklá praxe. No nebudu to protahovat. Jako každý večer spočítáno, uloženo za rachocení hromů a blesků venku v přicházející noci.
A stejně tak jako každý den, když si někdo ohříval něco k jídlu, byl kotouč časomíry někde mezi první a druhou minutou. Jak říkám, bouřka v plné síle a jelikož se prašule ukládaly na odchodu, v jejím hluku zcela zanikla lahodná píseň větráku právě se rozbíhající trouby...

A ráno... no divný zápach zcela netypický pro toto místo. Hromádka popela, jen pár začouzených mincí a hodně kovových proužků, co dosvědčují pravost platidla..
Pár jich zůstalo částečně vcelku, takže následovala cesta do ČNB a pak měsíc čekání na výsledek. Shodou okolností se zrovinka změnil zákon o platidlech a na konci té cesty trnité...bez nároků na náhradu..

Jak jsem již říkal, celkem příjemné prostředí, takže mě nechali obnos splácet celkem dlouhou dobu po malých částkách, čímž ta tragičnost trochu ubrala na síle.. .

Peníze se přestaly dávat tam, co dřív a pro změnu se schovávaly mezi keramickou mísu a několik hliníkových grilovacích táců. Všechno to do sebe pasovalo a šéf jako vždy jednou za čtyři dny přijel a odvezl.

Takhle v neděli si peču kuře, trouba na 400'C a po hodince asi nějaký elektroimpulz v hlavě přinesl myšlenku na páteční a sobotní tržbu...Pak se v těle zřejmě rozjel nepřeberný počet příkazů a povelů, ale tak nějak vše mimo mne. To si jen mozek organizoval posloupnost činností. Možná za 2 vteřiny byla mísa venku, aniž bych utrpěl větší popáleniny a oddělena od těch grilovacích táců.

A teď se dostáváme k základní k té otázce: jak dlouho vydrží bankovky mezi vrstvami keramiky a alobalu?

Možná by se dalo čekat, že se jeden poučí, ale asi je potřeba mít pro každou konkrétní situaci zvlášť popálené ruce. Bylo by smutné zažít to znova a navíc u téměř dvojnásobné částky...


...a dostáváme se k odpovědi: bankovky všech hodnot jsou při čtyřstech stupních celkem v pohodě a - až na malé zhnědnutí, které připisuji na vrub tomu, že nepoužily žádný ochranný faktor - neporušeny.

Tepová frekvence se zpomalila, srdce se vrátilo do hrudního koše a ten kámen, co z něj spadl, jen těsně minul moji oblíbenou nohu.

Dokonce ani ten igeliťák se neseškvařil tolik, jak bych očekával. jen se scvrknul a chvilku trvalo, než se mi ho povedlo oloupat...

Ale jak již bylo zmíněno, stalo se to kdysi dávno... a já pořád hlídám ono pověstné „dotřetice...“