Štíhlá.

Se závistí a dolní čelistí u země si prohlížím krásné fotky slečen, které byly stvořeny profesionály. Jsem šílená pozérka a přála bych si mít jednou stejné. Chtěla bych si v padesáti sednout a kochat se svým obličejem, svými zaoblenými křivkami, pětkami, které tou dobou ještě držely formu a tvar, a svou bezstarostnou aurou.

Zrovna tuhle jsem na prokleté sociální síti narazila na jeden příspěvek, ve kterém fotograf oznamoval, že hledá nějakou zajímavou dívku na focení. Mé srdce zaplesalo. Další věta vybízela k zaslání fotografií.  Říkala jsem si, že v životě by se mělo zkusit všechno a že když ne teď, tak kdy jindy… Pak jsem ale četla dál a úsměv na rtech mi ztuhnul. V následující větě bylo obsaženo kriterium, které mělo praštit mezi oči přesně takové čtenářky, jako jsem byla já. Hledaná dívka totiž měla být ŠTÍHLÁ. Přesně takhle to tam stálo… Neměla být štíhlá, (štíhlá), štíhlá či dokonce š t í h l á. Měla být prostě ŠTÍHLÁ a přes to nejel vlak. A aby toho nebylo málo, měla měřit minimálně 170 cm. Zhrzeně jsem zaklapla notebook. Myslela jsem si, že tahle oblačnost se ze společnosti vytratila. Přemítala jsem, kolik krásných dívek menších než 170 cm znám a došla jsem k závěru, že některé z nich jsou stokrát hezčí než ty čáry, které se prohání po molech. Dokonce jsem přesvědčená o tom, že jejich fotky by mohly být mnohem hezčí.  A štíhlost neštíhlost… Kolikrát na ulici potkávám dívky, které mají krásné plné tvary a nádherné obličeje se zajímavými rysy. Obálky časopisů bývají plné žen, které jsou si po pečlivějším prozkoumání podobné. Mají podobně perfektní barvu očí, podobně perfektně tvarovaný nos…

Život přeci není perfektní, ani my takoví nejsme. Vím, že je tohle téma otřepané a že se spousta žen mých tvarů a vzrůstu pokoušela nakopnout společnost. Ale copak by malá holka s postavou, která nezapadá do škatulky: štíhlá, nemohla mít hezké fotky? Zřejmě ne od tohoto fotografa…. Zajímalo by mě, jestli je pan fotograf taky tak vysoký, ŠTÍHLÝ a dokonalý…