KŘIK

 

                                                                      KŘIK

 

 

Nesnáším křik. Už od malička. Možná proto, že naši na sebe pořád křičeli. Vždy, když slyším křik, něco se ve mně zježí a nejraději bych se zavřel někam, kde je absolutní zvukotěsno.

 

Není však křik jako křik. Nepochybně i já jsem kdysi ohlašoval svůj příchod na svět křikem. To jsem asi ještě nevěděl, že ti, kteří mě sem poslali, aniž by se mě zeptali, zda to vůbec chci, na sebe budou později také každou chvíli křičet. Takže jsem se za svůj první křik možná ještě ani nestyděl.

 

Teď, když už jsem dávno dospělý, mi ten miminkovský křik sice taky není nijak příjemný, ale tenkrát v té porodnici ho všichni okolo mne asi vnímali spíš pozitivně, mojí mámě dokonce možná zněl lahodně, přestože jako učitelka hudby zřejmě věděla, že k harmonickému zvuku má dost daleko. Nikdy jsem se jí na to nezeptal a ani to už neudělám – jsem introvert po ní a o některých věcech se mezi námi odjakživa víc mlčelo, než mluvilo, natož křičelo. Když tedy vynechám ty občasné názorové výměny rodičů, dají-li se tak nazvat převážně ukřičené otcovy monology.

 

Postupně jeho křik směřoval stále častěji i na mne a stejně jako vůči mámě to tím řevem sice začínalo, ale zpravidla nekončilo. A jelikož měl od těžké dřiny velkou sílu v rukou, a po propité půlce výplaty i sníženou citlivost, poznal jsem kolikrát sílu jeho argumentů hodně důrazně. Kupodivu čím víc křičel s ručním doprovodem, tím méně jsem postupně křičel já a časem jsem pochopil, že na křik je nejlepší odpovědí mlčení. Po týdnu mého mlčení to zpravidla pochopil i táta a tak jsem zjistil, že existuje i jiná, možná účinnější moc, než je síla křiku a pádnost rukou.

 

Ale to už jsem se dostal trochu jinam. Od kojeneckého křiku - u kterého neumím rozlišit, jestli je víc triumfální nebo vyděšený z některých šíleností, které nového človíčka mezi lidmi již tušeně čekají - až ke křiku, který zdánlivě dodává váhu jinak slabým argumentům.   Až mnohem později mi došlo, že z mého táty celý život křičela frustrace a pocit křivdy – nebyl hloupý, ale na školu kdysi jeho rodiče neměli, musel do učení a nikdy se tak vlastně nesmířil s tím, že to daleko nedotáhl.

 

Křik ale může být i zoufalý – topícímu se by těžko někdo uvěřil, kdyby jen šeptal. Takový křik je jistě na místě a měl by být vyslyšen. Někdo ale raději křičí, než naslouchá, takže u zoufalého křiku druhých účelově předstírá hluchotu. Přitom by ji měl předstírat raději u křiku agresivního, na který ale většinou naopak zase slyší dobře a takový řvavý duet dvou agresivních, to je pak opravdu zážitek, před kterým bych nejraději vždycky utekl co nejdál, bohužel ale často není kam. Téměř pravidelně se rozléhá naší ulicí navečer a to si vždycky říkám, protože tu máme báječnou akustiku, proč se ti dva raději nerozejdou a mají potřebu jeden o druhém vyřvat všem sousedům v širokém okolí, jaké dvě neuvěřitelné zrůdy – soudě podle toho, co na sebe navzájem křičí - spolu již léta setrvávají v nepochopitelném svazku. A nejsou zdaleka sami – ještě donedávna si většinou v noci sdělovali křikem o sobě něco podobného dva staří manželé přímo nad námi. Přes den vypadali poměrně spokojeně, nechápal jsem proto, k jakému převtělení u nich za tmy docházelo. Už se to nedozvím - starý pán nedávno zemřel a paní kupodivu od té doby jakoby nějak pookřála. Nevím, jestli by z toho měl nebožtík radost, kdyby teď viděl, že mohl mít ve stejném manželství hezčí ženu, kdyby po sobě tolik neřvali.

 

Dost častý je taky hloupý křik. U něj se není třeba dlouho zastavovat, všichni určitě znáte spoustu hlupáků, co začnou křičet, jakmile jim dojdou argumenty. Někdo tak křičí skoro pořád. Jemu velmi blízkou a příbuznou sortou je pak křik potrefených hus. Čím víc přitom křičí a natahují krky, tím víc všichni vidí, že jsou opravdu potrefené. Kdyby byly chytřejší, tolik by nekejhaly, ale to už by pak zase zkrátka nebyly husy. Protože však dovedou i bolestivě štípat, tak raději rychle pryč od nich.

 

Je tu totiž i sympatičtější křik vítězný. Když ho vydává vítěz přímo na sportovním kolbišti, připadá mi svým způsobem i zvukomalebný, pokud je tedy samozřejmě dotyčný hrdina takzvaně „náš“. Pokud je „náš“ borec ale naopak poraženým, tak mi ten vítězný křik už moc libě nezní. To je tedy zajímavé – přijemnost křiku zde není dána zvukem samotným, ale osobou toho, kdo jej vyluzuje, navíc pro jedny je příjemný a pro druhé přesně naopak. To je zřejmě hodně zvláštní druh křiku. Jenže ještě větší vítězný křik vydává tlupa těch, kteří se na tom vítězství sami nijak nepodíleli, jen si ho jaksi přivlastnili. A ač hodně nerad křičím, sám jsem se už párkrát přistihl, že někdy zařvu společně s ostatními. Většinou mě to ale přechází mnohem dřív, než zbytek příznivců. Když ještě tři dny po vítězství našich na světovém šampionátu chodí zbytky nějaké tlupy ožralé po náměstích a stále ještě nepříčetně řvou, už jde z toho na mě spíš strach a husí kůže a radost z vítězství mi to spíš kazí. Asi jsem divný, už po chvíli od vítězné události se totiž raduju raději mlčky.

 

Křik ovšem může být také bolestný. To je vůbec ten nejhorší, protože ten mě bolí taky, i když nositelem té původní bolesti je někdo jiný. Mám-li pak možnost, nezacpávám dotyčnému ústa, neutíkám od něj pryč, ale snažím se tišit jeho bolest. Někdy utrpení přejde i tím vykřičením a to se pak snažím tomu křiku naslouchat tak dlouho, co to jen jde. Úplně nejstrašnější je ale němý křik. Ten je nejméně snesitelný, přestože bubínky netrhá. I němému křiku se dá kupodivu naslouchat. Jen to není tak snadné a často je osvobozující, když se podaří, aby němá ústa propukla aspoň v pláč. To je snad jediný případ, kdy hlasitému křiku dávám přednost před tichem.

 

Je ale i bolestný křik, který se tváří jako křik agresivní. Proto je dobré agresivního křiklouna rovnou nefackovat, ale zkusit nejdřív zjistit, zda nemá nějaké velké trápení a jeho útočný křik není třeba jen převlečeným křikem zoufalým, tedy vlastně voláním o pomoc. Někdo o tu pomoc volá už tak moc dlouho, že mezitím sám dávno zapomněl, proč vlastně začal křičet, a z oběti se stává stále víc agresorem. Facka je pak někdy na místě, ne snad jako druh nějaké pomsty, ale spíš jako podnět k zamyšlení. Občas se pak agresivnímu křiklounovi může rozsvítit v hlavě a zjistí, že není nutné, aby dělal druhým to, co kdysi někdo dělal jemu. Že to jde možná i jinak a lépe.

 

A pak je taky křik obranný neboli varovný. Když někdo druhému ubližuje, je někdy na něj lepší preventivně zařvat, než ho začít rovnou mlátit. Dokonce i tehdy, když někdo ubližuje sám sobě, může ho křik odradit. Takže i já někdy křičím, přestože mi je jinak nejlépe tam, kde je ticho a klid. S přibývajícím věkem jsem se už naučil nekřičet kvůli sobě, případně takové nutkání ke křiku v sobě potlačit, protože se jím konflikt zpravidla víc eskaluje, než řeší. Ale jsou i výjimky. Už jsem se dokonce párkrát přistihl, že se mi vůbec křičet nechtělo a přesto jsem pořádně ZAŘVAL.

 

Zkrátka není křik jako křik. Nemám ho rád, ale vyhnout se mu úplně nedá. Jsou situace, kdy před ním musím dokonce i smeknout. Tak snad mi to odpustí, že nepatřím do jeho fanklubu. Křik je sice můj odvěký soupeř, když ale hraje fér, umím mu někdy i zatleskat.

 

 

Praha, 10.8.2013

 

http://img.aktualne.centrum.cz/494/44/4944421-krik.jpg