DĚTI VÁM TO ŘEKNOU

                                                DĚTI VÁM TO ŘEKNOU

Nejsem příliš příznivcem bezmezného nekritického obdivu k malým dětem za to, jak jsou roztomilé, co všechno dokáží atd. Jsou toho plné facebooky, reklamy a všelijaké kýče, až to leze krkem. Ale jinak proti nim nic nemám, pokud zrovna neřvou do výkladu průvodce  při nějaké zámecké prohlídce nebo neruší posvátné ticho v galerii, kam je s sebou z pro mě nepochopitelných důvodů přivlekli jejich rodiče. Zřejmě tak své ratolesti za něco trestají a jelikož tělesné tresty už vyšly z módy, odvlékají přísní rodiče své nebohé potomky z pískovišť do meditativních prostor pro drobotinu zcela nevhodných. Bohužel pak tato náhražka rákosky dopadá v hojné míře i na nevinné spolutrpitele, kteří  by pak přes koleno nejraději přehnuli bezohledné rodiče samotné, avšak stará a účinná (rákosková) výchova jim to nedovolí.

Mám-li zapátrat ve svých vlastních zkušenostech coby dítěte, tak první kulturně poznávací zážitek mám z výletu s mateřskou školkou do Prahy, kdy mi bylo ještě ani ne pět let v roce 1959. Vlastně bych si na ten výlet ani nepamatoval nebýt toho, že jsem viděl princeznu. Později jsem si pak zjistil, že to musela být dcera etiopského císaře Haile Selassiého, který byl v tom roce u nás na návštěvě, protože  měl z různých důvodů k Československu osobní přátelský vztah. Princeznu jsem tedy nejspíš ani neviděl, ale zřejmě někde kolem nás projížděla císařská kolona a šikovná učitelka věděla, jak nás navnadit, když nám sdělila, že v některém z těch vozů můžeme princeznu vidět, takže jsme ji taky pochopitelně zahlédli. Takové zhmotnění pohádkové bytosti, byť třeba jen v mé vlastní fantazii, se mi vepsalo do paměti na celý život. Dokonce jsem si díky tomu i později vytvořil k tomuto známému etiopskému císaři jakési vnitřní pouto, takže když  byl nakonec někdy v sedmdesátých letech v již požehnaném věku svržen, bylo mi ho upřímně líto, vždyť to byla pro mě svým způsobem pohádková bytost.

S o to větší pikanterií jsem si pak později vyslechl i čísi historku z vojny, kdy tentýž císař byl zase jednou v Československu a u jakéhosi útvaru, kde byli školeni etiopští piloti, vykonal vojenskou přehlídku. Předpis je předpis a na vojně zvlášť, takže na jeho pozdrav mu celá jednotka mohutně sborově odpověděla „Zdar soudruhu císaři!“. Nevím, jak to zní dnešním mladým, ale já se tenkrát mohl smíchy popukat.

Z takových absurdností doby mi v paměti ještě utkvěla vzpomínka z první třídy, kdy jsem šel s mámou kolem obrovského bilboardu u hlavní křižovatky našeho městečka, na němž byla socialisticky realisticky ztvárněná údernická dvojice s napřaženými levicemi směrem k jednomu z výjezdů z křižovatky a obrovský nápis hlásal: „Naše cesta ke komunismu!“  Uměl jsem už dobře číst a byl jsem patřičně zvídavý, tak jsem se mámy zeptal, co to je ten komunismus. Na to mi nějak uspokojivě neodpověděla, nedal jsem se však odbýt a chtěl jsem aspoň vědět, jestli to je tedy něco tím směrem na Krnov nebo třeba právě v Krnově. Zřejmě si se mnou nevěděla moc rady, tak mi to odkývala a já si pak při každé cestě do školy, dokud tam ten bilboard zvěstoval tu tajemnou větu,  lámal hlavu nad tím, co to v tom Krnově vlastně mají, že je z toho ta dvojice na obřím  plakátu tak nadšená. Ale aspoň jsem na rozdíl od dospělých měl jasno v tom, že ten  záhadný komunismus je v Krnově a že se tam na něj třeba někdy pojedu podívat.

Možná ještě roztomilejší zážitek z podobného soudku mi vyprávěl o generaci mladší kamarád, kterého babička ještě kdysi za Husáka vytáhla v kočárku do prvomájového průvodu. Tam se mu strašně líbilo, jak davy jásaly, mávaly třásněmi a praporky a provolávaly různá hesla za zvuků pochodové hudby. S chutí si tam zajásal s nimi a bylo to pro něj zkrátka něco báječného. Na druhý den ho pak nic zlého netušící maminka vzala na nákupy, takže na náměstí rodného okresního města znovu uviděl spousty lidí a připomněl si tu krásnou rozjásanou včerejší atmosféru, jen ti lidé byli nějak divně zamlklí. Tak se v tom kočárku postavil a snažil se kolemjdoucí k nějakému veselí opět povzbudit: „Ať žije KSČ!“, křičel z plných plic, co mu z průvodu utkvělo nejvíc v hlavě. Chudák maminka nedokázala synka umlčet, přičemž sklízela takové pohledy od lidí na náměstí,  že jí nezbylo než rychle uhánět domů, aby té nebetyčné ostudy nebylo ještě víc.  Až teprve později se z toho stala úsměvná historka, která se čas od času dává k dobrému při rodinných sešlostech vlastně až dodnes.

Inu - děti vám to řeknou. Vnímají svět úplně jinak než dospělí, a je možná otázkou, zda tím absurdním světem vlastně není spíš ten  náš. Zkrátka nevnucujme dětem náš dospělý svět a raději se je snažme od něj uchránit, co to jen jde! To platilo kdysi a platí to myslím stále. :-)

Praha, 11.9.2013