To já..

Rozhodla jsem se v duchu kritického realismu popsat nešvar který ovládá společenské a jiné konverzace. Nevím ale jestli to není spíše projekce mého vnitřního já do okolí, protože platí – co máš v hlavě, máš i okolo sebe. Ale to bychom se dostali do metafyziky.
Takže pro ilustraci první příklad, kde se ukáže onen typický fenomén:
Jsem u kamarádky. Chci se jí pochlubit, že se učím španělsky, proto s nadšením řeknu: „Představ si, už měsíc se učím španělsky, chci totiž jet do Barcelony příští léto na delší pobyt.“
Kamarádka odpovídá: To já se už rok chystám zopakovat si svou chabou němčinu, ale nějak se mi do toho nechce. Tečka. Hluboké ticho.
Téma, které jsem chtěla nakousnout, bylo pohřbeno do hrobky se zarputilým názvem Non grata.
Mírný člověk ale toto chování odpouští. Říká si, že přece tu kamarádku má rád, zajímá ho ta její němčina. Ano, ovšem hlavní je aby „To já..“ bylo věcí sporadickou, nikoliv jevem, který okupuje každičkou větu druhé strany v dialogu, zatímco první strana sklíčeně sedí (kdy klíček zrnka její myšlenky netrpělivě čeká na vláhu zájmu), a cítí se nedoceněna, odstrčena, přehlížena.
Druhý příklad:
Řekla jsem svému otci: „Včera jsem v loterii vyhrála pět tisíc. Není to bomba?“
Tatínek odvětí: „To já už nesázím. Žere to jen peníze.“ Tečka. Ticho.
Moje informace byla ponořena do tmavomodré hlubiny oceánu (kde ji možná někdy objeví kapitán Nemo.)
Ptám se tedy: Proč se i o blízkého člověka velmi silná a pádná informace odrazí jako hrách od stěny? Jedná se o jakousi míru sobectví nebo o silný odvar sebestřednosti?
Nechci to ale úplně odsuzovat. Když po vyslechnutí poutavého vyprávění přítele nadhodím podobnou historku k duhu, je to skvělé prodloužené bujaré (duhové) nálady a vlastně nutná podmínka pro udržení dialogu.
Nic se ale nesmí přehánět. Sama vím, že umění naslouchat je skoro ne uměním, ačkoliv umění obohatí život, ale spíše nosnou páteří každého vztahu, kde panuje láska, důvěra a zájem o toho druhého.
Je možné, že pokud „To já“ chování budeme přehlížet, staneme se vítaným společníkem. Lidé na nás budou chrlit svoje touhy radosti a strasti a my se převtělíme v naslouhající dutou vrbu.
Život v dřevěném těle salix alba mě ale moc neláká, proto budu zdravou mírou myslet na sebe.
Já totiž...