Život je srozumitelnější, když není na koho svalit vinu

Toulal jsem se už několikátou hodinu podzimním lesem a pomalu se začínal dívat po místě, kde rozdělám oheň a opeču si své karcinogenní špekáčky, když v tom jsem narazil na kamennou zídku náležící ke zřícenině jakéhosi gotického hradu. Jen tak z hecu jsem zatahal za zvon u hlavní brány, k mému překvapení však z okna vykoukla zarostlá, chlupatá hlava: „Jdete na prohlídku hradu?“ zahulákal na mě, jak jsem se později dověděl, místní kastelán.
Označení „hrad“ bylo sice maximálním eufemismem, nicméně prohlídku jsem absolvoval. Pak jsem kastelána požádal, zda si můžu někde udělat oheň. Svolil a k tomu jako pohoštění přinesl láhev vína. Já jsem ho na oplátku obdaroval párem špekáčků. Dali jsme se do řeči, z níž vyplynulo, že celoročně žije ve věži, která je na hradě jediným obyvatelným místem. Topí dřevem, které si přes den nasbírá v lese, vodu si nosí z nedaleké studánky. Nemá elektřinu, svítí pouze svíčkami a celé večery si čte v knihách.
Při nalévání vína do číší se mu notně třepaly ruce, bylo zřejmé, že samota kromě toho že léčí, s sebou nese i své stinné stránky. Jeho pohyby zdaleka nepřipomínaly ladnost hradního pána, spíše se do nich promítala motorika notorika. Nabídl jsem se, že mu budu dělat zbrojnoše, ale zdvořile mě odmítl. Dotace ministerstva kultury prý s touto pracovní pozicí nepočítají. A stejné je to i s hradním strašidlem. Maximálně prý na dohodu o provedení práce, ale muselo by se to vykázat jako stavební úpravy. Na rozloučenou mi poradil, že si mám najít vlastní zříceninu, ale většina už jich prý je obsazených…
Po cestě dolů do civilizace jsem se přistihl, že mu trochu závidím. Dej, Bože, každému takový život! Proč jsem se vlastně nestal kastelánem opuštěného hradu? Kdysi jsem chtěl být topičem na horské chatě, ale to se s tímhle vůbec nedá srovnat. Proč člověk celý život dělá něco, co nechce?
Při stěhování se někdy objeví věci, které už dávno vypadly z paměti. Nedávno jsem doma ve sklepní krabici s prehistorickými relikviemi našel svoji maturitní stužku. Je na ní stříbrným písmem vyraženo: „Osude, mám z tebe strach!“ Nevzpomínám si už přesně, čeho jsme se tenkrát jako osmnáctiletí vlastně báli. Možná jsme správně vytušili, že kompetence nabyté studiem nás do života příliš nepřipravily. Čtyři roky jsme jako budoucí elektromechanici místo pájení plošných spojů hráli pod lavicí šachy. Taky nás víc než zvuk krokového motoru zajímalo, jak znějí noví U2. Po maturitě jsme si sedli k baru a čekali, až osud dorazí. Jenže on nešel - a tak jsme improvizovali. Z nesmrtelných bohémů zbyli tátové zvracející ráno před mateřskou školkou. Nedobytné královny krásy se proměnily v zatrpklé ekofeministky uvězněné v růžové zahradě. Jakoby se bez našeho přičinění všechno někam posunulo. Ale může za to ten osud z maturitní stužky?
Jednou jsem sjížděl divokou řeku, která se před mnou náhle rozdvojovala. Ve vteřině jsem se musel rozhodnout, kam loďku pošlu. Nemohl jsem tušit, zda volím klidné rameno, nebo smrt ve vodopádu. Věděl jsem však bezpečně, že já svým pádlem jsem určil loďce směr - že já jsem za všechno zodpovědný. Tehdy jsem pochopil, že figurkami po šachovnici tahám já. Život je hned srozumitelnější, když není na koho svalit vinu.
A tak každý den cestou do práce na chvíli namířím svůj zrak do zalesněných kopců, v nichž je skryta zřícenina hradu. Vzpomenu si na starého kastelána, který na nádvoří svlečen do půl těla právě štípe dříví nebo se myje v lesní studánce. Myslím na to, že se mi snad někdy podaří najít neobsazenou zříceninu a stanu se poustevníkem, tak jako on. Jenže zároveň vím, že to nikdy neudělám. Pro člověka není nic těžšího než muset se sám rozhodnout.