Komentáře přijaté
Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
Hraješ si úplně na fatalistu? Jako že si vezmu nabitou zbraň a nedokáži se zabít nebo že mi ten vlak nepřejede? Jako fakt? Kéž by to tak bylo. Potom by bylo totiž možné, že kdo nechce umřít, tak prostě neumře a bude žít věčně, ale v tom je zakopaný paradox, viď .)
02.05.2023 20:32:35 | reagovat
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
nemůžeš ovlivnit? Zkus skočit pod vlak a uvidíme .) to je přece to nejmenší. Žít je těžké, ale umřít je lehké jako pírko .)
02.05.2023 19:59:34 | reagovat
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
vše je o rozhodnutí. Každý si se sebou může dělat, co chce, ale pak musí čelit následkům, pokud za A) existuje něco jako duše a nese si to dál nebo za B) neexistuje a jsme jen potravou pro červy a bakterie .)
je to asi to nejdůležitější téma a lidé to mnohdy neberou dost vážně a utíkají před tím, protože člověk se na smrt musí připravit .)
02.05.2023 14:13:05 | reagovat
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
Díky za komentář.
Budu nadále setrvávat v pojmu vlastnictví, rozdělím je na dvě části:
1) nemám pochyby o tom, že jsem "majitel" života včetně odpovědnosti
2) součást majetku je i nabytí. Nemám pocit, že bych si život nějak zasloužil/vydělal, nemám žádnou darovací smlouvu. Mohu si říkat ono ohrané: Když to mají ostatní, mám to také tak. A navíc to neřeší...
Jistě se to dá brát i obráceně: Někdo si může říct, že zde trpí nedobrovolně, že je tu víc boleesti než radosti atd. Toto tvrzení je zavádějící. Může je vyslovit až obdarovaný/vyučený. Možná je může vyslovit jen někdo, kdo má nějakou vizi/normu dobra. Ve chvvíli, kdy se mu jí nedostává, si na to stěžuje.
Jiný zase může říct: Nelíbí se ti tady, tak se zasebevraždi. Ani to podle mě není tak jednoduché. Vyžaduje to hodně energie, bolesti.
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
napsal jsi to zajímavě, nicméně si myslím, že považovat boha, kohokoliv nebo něco jiného za vlastníka našich životů je naivní i hloupé, protože jediní vlastníci jsme my a nikdo jiný. Předávat za to zodpovědnost iluzi, je jako dávat moc naší vládě. Proto tolik sekt a pitomců podepisuje dobrovolné smlouvy na x let a zaprodají jim tím duši.
02.05.2023 13:27:47 | reagovat
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
Měl jsem na mysli strach ze smrti. Strach lidí, kteří už dosáhli požehnaného věku, hodně trpí, a přesto se vyhýbají smrti. Mohu použít termín vlastnictví. Někdo jiný (a teď nemyslím konkrétně Boha) je majitelem mého života. Je to, jako by mi někdo nabídl zájezd na hory i když nemusel. Kývnul jsem mu na to. Týden vypršel. Má po uplynutí smysl se schovávat ve skříni, v lese, dupat do země jako pominutý, že se mi nechce zpátky? To přece neděláme. Ani nás nenapadne udělat něco jiného než nasednout do modrého autobusu. Nepátráme po tom, zda někdo v historii zotavovny dokázal prodloužit svůj pobyt.
Proč to neumím, co se týče smrti? Protože mi chybí nadhled. Lze mít vůbec nadhled, když mi alespoň připadá, že nic jiného kromě života nemám? Třeba mohu mít alespoň „poloviční“ nadhled. I ten je lepší než žádný.
Další nástroj je, že jsem součástí celku, kterému jsem pomáhal nést nějaké břemeno, podílel jsem se třeba na rozvíjení pokroku. To, že zemřu, znamená, že břemeno ponesou mí následovníci, kteří budou směrem a náplní dělat totéž, co jsem dělal já, takže ač se mi zdáli celou dobu cizí, mohu nahlížet, že nejsou, že jsou součástí stejného organismu, kterým jsem i já. Má smrt je, jako když kapr ztratí šupinu. Doroste mu nová. Pokud to tak je, tak lehčeji umírají Číňané, jak jsem Ti o tom psal, že oni se vnímají jako součást většího celku.
Tvá báseň je snad i o statečnosti. O tom, že v blízkosti smrti život září nejvíce. To neznamená, že musím jezdit na silné motorce dvě stě v městě, když to neumím. Měl jsem být statečnější v covidu a více pomáhat, když jsem měl třeba strach, že na covid zemřu. Měl jsem více umírat, když mi zamilovanost zabraňovala podniknout konkrétní kroky vstříc královně mého srdce. Asi víš, že vždycky neumím být statečný.
Znám nějaké lidi (včetně Putina), kteří se dokázali dokonale zabezpečit proti covidu. Smrt je ale dohnala jinak, z jiné strany, nečekaně. Když si jako člověk rozvinuté společnosti zajistím to, že budu jen ležet na gauči a pochlastávat, nezajišťuji si právě absencí smrti jakousi smrt zaživa? Do jaké míry je smrt právě odejitím ze života, který je nedokončený, ve kterém jsem mohl, měl udělat něco zásadního, co by ho naplnilo, ale neudělal?
Přeji pěkné úterý
HRADBY ČASU
Oči si napouštějí
plnou místnost hebké tmy
Uši otvírají okna
aby čerstvé ticho
mohlo dovnitř
Z bříšek prstů
vzduch slíbává mozoly
Srdce bere do rukou kladívko
roztlouká zmražené ženy
sestavuje novou
ze žlutých modrých a zelených dílů
zmítající se
v orgasmech Samoty
Duše vyzívá smrt
K tanci života
Po bosých lidech
na budících ve sněhu ulic
na nočních dlouhých expozicích
tikají krvavé stopy
krátícího se zájezdu
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
Nechci učit děti a dospívající. Mezi mnou a žáky je rozdíl v tom, že oni se více potýkají se smrtí při získání partnera i partnerky. Možná, kdybych tento práh překročil, opustil svůj gauč, byl bych při častějších návštěvách smrti, kdy život o to výrazněji svítí, raději.
Pokud otevřu oči a přijmu, že na svém životě nemám pražádnou zásluhu, nemusím se tolik vymezovat proti smrti (byl jsem teď na přespání na převisu, jsou tam v okolí vlci, šel jsem v noci čůrat s tím, že mohu zemřít. Bylo to velmi ošklivé, horší než když v překrásné krajině na obrazovce po sobě střílí dva kovbojové).
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
Jsem vázaný k prostoru. Většina věcí, co napíšu, je spojena s nějakým místem. Nedávno jsem si zajel na místo, které mám spojené s tím, co nazývám dívání se matčinýma očima. Je to Krčský potok v Krčském lese poblíž nemocnice. Tehdy byl špinavý, byl cítit dezinfekcí i jinými pachy nemocnice. Nemyslel jsem na pacienty ani na jejich blízké. Myslel jsem na personál. Bratranec měl tehdy přítelkyni s dětmi, která stále měnila partnery. Byla to zdravotní sestra, která bydlela blízko Krče. Nabízí se, že tam pracovala. Cítil jsem, že její děti vyrůstají v nedostatku, v jakémsi chladu. Zřejmě se to nějak propojilo s tím, jak jsme se tam tehdy s matkou ocitli. To, že jsem viděl něco u druhého, mi umožnilo vidět něco u sebe, u nás, co bych jinak neviděl.
Budu nyní myslet na matky, které to také mají. Děje se to třeba čtyřletým dětem a jejich matkám. Je to období, kdy láska, onen ochranný lak vztahu a sexu začíná končit. Evolučně je to tak v pořádku. Matka cítí, jak to s ní pracuje, ocenila by, kdyby to dítě nepoznalo, ale zároveň vycítí, že dítě o tom velmi dobře ví. Vycítí, že dítě se na to dokonce snaží vyladit. Nezbyde jí, než aby se sama naladila na své dětství a hledala tam obdobnou zkušenost. Je to čerpání energie z dětství, pomáhá tomu návrat do míst, kde jsme vyrůstali i jiné věci.
Snad jsem tehdy vnímal s matkou něco na způsob osiření. Velmi zvláštní bylo to, že jsem nevěděl, k jaké osobě mám osiření přiřadit. Pokud měla matka problémy s otcem, snažila se to přede mnou zakrýt. Ono osiření jsem se tedy snažil navěsit na cokoliv v mém okolí, co to nabízelo. Kluk od rozvedené matky v roli fackovacího panáka se k tomu vyloženě nabízel. Podobně prostředí nemocnice, které se vší silou, ale nakonec vždy marně nebo alespoň velmi divně (Kubovy zážitky z nemocnic), snaží nahradit domov.
Každý psycholog by řekl, že by bylo bývalo lepší, kdybych to s matkou neprožíval. Pro mě to ale byla příležitost, jak se jí přiblížit. Stálo to za to i když jsem se pohyboval v úplně cizí krajině, které jsem vůbec nerozuměl.
Matka byla nucena se vracet do svého dětství. Nakonec snad ona byla tou, kdo byl nucen se dívat dětskýma očima, nejistá situace ji nutila řešit situace jako dítě. Dětské oči byly možná paradoxně použitelnější pro mě než pro ni.
Zde asi nejde nepomyslet na Oidipovský (a potažmo na armádní) komplex.
Myslím na mechanismus toho, co mně se děje, když jsem v situaci, ve které jsem zachytil matku. Matka podniká spoustu opatření. Všechny zřejmě mají vést k tomu, aby na sobě samé viděla, že se jí děje to stejné, jako snadno vidí u cizích lidí. Proč je to tak těžké? Protože to znamená vyhřeznutí vlastní duše do špíny cizoty neznámých. Na cizího člověka se nedíváme přes brýle života, kterými se díváme na sebe. Brýle života v sobě cítíme jako touhu, víru, naději ve zdar vlastní existence, kterou často testujeme právě porovnáváním s ostatními.
V těžkých situacích jsou nám tyto brýle násilně sundávány a my jsme konfrontováni se smrtí. Právě v okamžiku přicházení o život se život výrazně projevuje. Právě to dítě intenzivně zaujme. I je na to evolučně nastaveno.
Zřejmě to byl průhled škvírou, průhled na něco, co jsem neměl vidět. Jsem za něj vděčný. Podle mě je takový průhled zásadní i v dospělosti. Lze jím zahlédnout záležitosti nebo spíš bytosti související s Bohem.
OM NAMO BHAGAVATE RUDRAYA Publikoval(a): paradoxy | Básně » Ostatní
Zajímavé vnímání a jisté pochopení této mnohatisícileté víry. Nevím, kde jsi čerpala a zda TO myslíš vážně. Z mé zkušenosti je tato proudící energie z božstva a jejich oddaných víc než hmatatelná.Dostal jsem darem obraz přímo z Templu- z nejsvětějšího místa planety...a opravdu mi přínáší život (tedy jsem se "pouze" třikrát setkal se smrtí) a tato víra mi přinesla další život.
OM NAMO BHAGAVATE RUDRAYA Publikoval(a): paradoxy | Básně » Ostatní
pípí, pěkný Velikonoce a zase někdy na doviděnou .)
09.04.2023 12:57:00 | reagovat
OM NAMO BHAGAVATE RUDRAYA Publikoval(a): paradoxy | Básně » Ostatní
https://www.youtube.com/watch?v=ZQEYullGf0o
09.04.2023 12:48:18 | reagovat
OM NAMO BHAGAVATE RUDRAYA Publikoval(a): paradoxy | Básně » Ostatní
píp, dělalo oškubané kuře .)
09.04.2023 12:45:27 | reagovat
OM NAMO BHAGAVATE RUDRAYA Publikoval(a): paradoxy | Básně » Ostatní
v klidu jde všechno líp .)
09.04.2023 12:17:12 | reagovat
OM NAMO BHAGAVATE RUDRAYA Publikoval(a): paradoxy | Básně » Ostatní
to je dost ošemetný pojem nechat to tak jak to je .) co je jak něco, když všechno na sebe působí .).
09.04.2023 12:12:57 | reagovat
OM NAMO BHAGAVATE RUDRAYA Publikoval(a): paradoxy | Básně » Ostatní
Nořím se a píši postřehy, co víc si může autor přát, nicméně někteří nechtějí ani zpětnou vazbu, tudíž vlastně nemusí vůbec psát .) touha po poznání končí s arogancí .) Jak jsem se dozvěděl, tak se nesmí už ani komentovat, takže toho asi nechám .) To chuť toho poznání, když ti něco dojde se často zaměňuje právě s arogancí a ne s pochopením, které je neutrální .)
09.04.2023 11:48:39 | reagovat