Komentáře přijaté
Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.
XXX Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
Člověk není nikdy víc rozpolcený, než když je zamilovaný... ani když je rozpolcený...:-)
19.02.2025 16:51:24 | Ž.l.u.ť.á.k.reagovat
XXX Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
láska je nejvíc :)*
a její taje objevujem´ všichni bez rozdílu...
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
„Nejběžnější formou zoufalství je nebýt tím, kým jste.“
— Sren Kierkegaard dánský filosof a teolog 1813–1855
Zdroj: https://citaty.net/citaty-o-zoufalstvi/
Zoufalost je největší z našich chyb.
Zoufalost je předem prohraná bitva.
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Ze života
Pěkné,
jen ta rozkouskovanost textu mi připadá,
jak puzzle, které si čtenář musí poskládat .
18.02.2025 11:53:24 | Jiří I.Zahradníkreagovat
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
oheň je dobrý pomocník, ale špatný pán
18.02.2025 11:38:38 | reagovat
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Romantické
Ctěl bych ho s Tebou také prožít:-))
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
Stín tančí jen tehdy, když světlo pěje,
když měsíc svůj stříbrný šál oděne,
jen v té chvíli pohyby se rodí,
jen v té chvíli vánek šeptá dál.
A co je čas pro toho, kdo létá?
Jen pocit, co listy odvál.
Avšak, květiny vždycky doplují zpět,
a s nimi i slova, co v tichu hoří;
protože stíny se vrací, jako lesní zvěř,
a tančí dál, i když slunce se moří.
Možná jsem jen snem?
Co spletl si tvé vlasy s rudým nebem.
A tak... kroužím nad hladinou,
křídla mě nesou tam, kde slova nemají jména,
a když, do plamenů, vracím ti tvůj květ,
je to jen vánek, co hladí modrou krev.
Nezůstávám, ale ani nemizím -
Jsem jen dotek mezi světy.
Mezi sněním,
mezi probuzením,
mezi písmeny,
co se jednou rozplynou, jako mlha nad jezerem.
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
Já?
nejsem ten pravý,
vlastně ani ten levý...
jen stín,
jenž se klouže po hladině,
tancující nad propastí,
nikdy nekončící...
Sleduji tě, ale nedotýkám se,
jen zanechávám otisk v prachu,
písmena v srdci, co nikdy nevyrostou,
jen semeno, potrava pro světlo,
jsem jen přelud, co tě doprovází,
tak nehraj si semnou....
a jen mě prostě sněz
nebo snad?.. Tančíme na vodě,
kde každý leknín je dotekem,
a každá vlna výkřikem,
co nezní, ale vášnivě pěje?
Jsem stín, jenž se vlní na okraji,
tvé prsty mě téměř šimrají,
ale nikdy nezastavíš tanec,
co rozproudil lesní kanec.
Horko, co ti vychází z těla,
a studený dotek, co se mě týká –
v tanci na hladině jsem krásnou iluzí,
a ty vánkem, který nikdy nepolíbí.
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
A ty si myslíš, že jsem si nevšiml,
kdo vrhá lopuchy do tancující hladiny?
Měsíc ti svítí do očí, do odrazu té vidiny
a já vím, že se potichu směješ, kouzlíš rýmy...
A když si jeden květ vpleteš do vlasů,
voda tiše zavíří – zažárlí,
že jí, již více, nepatří.
A já?..
Jsem jen šílenec, co dávno zapomněl,
zda je nahý kvůli vodě, či snad rusalce,
nebo snad proto, že nezná to správné slovo.
Avšak nezapomínej,
že za představení,
jen zaplatit nestačí...
xxx Publikoval(a): Bosorka9 | Básně » Smutné
Nebojím se proměny v ropuchu –
možná už dávno kvákám do větru,
Přece jen, sedím na kameni u lesního jezírka,
čekám na kouzlo, co mě promění zpět v nezbedníka,
možná se mi líbí být součástí ticha,
kde měsíc maluje cestičky po hladině
a noční květy šeptají zapomenuté hlavě.
A nebo jsem nikdy člověkem nebyl –
jen slovem, alchymistou bez bylinek,
mocným kouzlem, takovým neživým tvorem.