Spravedlnost za umlácené kotě

Bylo mi krásných patnáct let. Čtrnáct dní prázdnin jsem trávila v domku se zahradou u známých mojí maminky v krásném pohraničním městě.
Na zahradě domku viselo čerstvě vyprané prádlo a další košík byl připraven na pověšení.
Byla jsem v patře v pokojíku, když tu slyším nadávání staré paní a pláč kotěte.
Letěla jsem po schodech dolů, vyděšená, co se děje. ¨
Stará paní držela kotě za kůži na hřbetě a mlátila ho hlava nehlava. Skočila jsem k ní a vytrhla jí týrané zvíře z ruky.
"Co to děláte!!!" křičela jsem na ní, "zbláznila jste se?
Podívej, co ten parchant udělal", vřeštěla vztekle ta baba.
"Nasral mi do vypraného prádla! Teď ho můžu vyhodit".
Ježíši, tak ho nemlaťte, cožpak má rozum, aby vědělo, že dělá něco špatného? Já vám to vyperu, tak se už na něj nezlobte", chlácholila jsem nepříčetnou stařenu.
Šla jsem nahoru do pokoje pro svůj prášek na praní.
V tom se podívám z okna na zahradu a krve by se ve mě nedořezal.
Bába mlátila pytlem na brambory o zem a ten pytel, vždy po dopadu, vyskočil vzhůru.
Najednou se rozběhla k plaňkovému plotu a začala pytlem nepříčetně mlátit o plaňky.
"Kotě!", blesklo mi hlavou a letěla jsem dolů, že jí zabiju.
Když jsem doběhla na zahradu, už ta stvůra kopala jámu a pytel se již nehýbal.
Došla jsem k ní a řekla:
" Proklínám Vás a přeji Vám abyste zemřela pomalou smrtí a v krutých bolestech". ¨
Sbalila jsem kufr a vrátila se zpět do Prahy, ráda, že nežiji mezi tak krutými lidmi. ¨
Do roka ta žena zemřela na rakovinu hrtanu, pomalu a v krutých bolestech.
Já jsem tomu byla velmi ráda a stále jsem, že přeci jen existuje spravedlnost. Někomu se to možná nebude líbit, ale fakt jsem si to její trápení užívala.
Toto se opravdu stalo a není to můj jediný takovýto krutý zážitek. Pokud budete psát komentáře, napište, zda chcete ještě další příběh. Teď nemohu, je mi opět mizerně, když jsem si to připomněla.