Pohled zpátky vzhůru II

Rychle dopadala. Při dopadu se prohla v kolenou tolik, že se dotkla bradou kolene a konečky prstů trávy.

V tomto okamžiku se zastavila. Pomalinku se zvedala a rozhlížela kolem. Pokusila se vytvořit kolem sebe myslí kruh. Kruh, ve kterém ji poslechnou na slovo všechny částice hmoty.

Každou z nich přesvědčovala. Cítila, jak se na ní otáčí. Povedlo se jí získat pozornost částic. A teď je musela přesvědčit, aby jí poslouchaly.

Přesvědčit jedinou částici, aby skákala, jak pískáte, není jednoduché. A zkuste takhle přesvědčit mnoho částic!

Jenže ona dneska zvítězila nad osudem a její zákeřný úsměvný nedovoloval částicím vzdorovat.

Taková částice má život velmi rušný. Jestli částice něco umí, tak je to poskakovat a srážet se s ostatními. To dělá docela často. Vlastně pořád. A setsakra rychle.

Taková částice zažila spoustu nárazů. Byla největším znalcem nárazů široko daleko... kromě všech ostatních částic. A proto každá částice bezpečně pozná, kdy se v zájmu svého zdraví srážce vyhnout.

A proto uspěla. Přesvědčila částice ve svém okolí. Nejdříve je všechny rozprášila a vytvořila tak kolem sebe písčitý vír. Když uznala, že má pod palcem všechny částice v kruhu, nechala je v klidu dopadnout. Přesně tak, jak byly.

Stačil jí ten pocit nadvlády. Teď chtěla pomalu jít, zachovávat za sebou stopy v prachu a vědět, že ji poslouchá vše, doslova vše, kolem.

Celé se to odehrálo velmi rychle. Náhodnému pozorovateli by se mohlo zdát, že prach byl vymrštěn díky dopadu skokanky. Ale to by se velmi spletl. Ona měla vše pod kontrolou.

A tuhle chvíli si vychutnávala dokonale.

Minimálně jednu věc uměla nejlépe ze všech. Vychutnat si okamžik.