Srnečka

V hodinách kdy měsíc je na obloze nejvýše,
Chodím se procházet po lese a hledám zajímavé skrýše,
Po lese se má chodit tiše,
Aby se nevylekal král této říše.
Sednu si na skalku a pozoruji jakou krásu skrývá ten tichý les,
A proč si toho všímám vlastně až dnes?
Najednou z houští slyším divný zvířecí pláč,
Nepřemýšlím a jdu se podívat co je to zač,
I přes to že nejsem žádný zvířecí zaklínač.
V houští leží raněná srnečka,
Řeznou ránu má v místě srdéčka,
Není nijak hluboká,
Ale jistě musí dosti bolet.
Srnečka není nijak plachá,
Hledí na mě jako když tuší že jí chci pomoci,
Při pohledu na ní mám v sobě tolik emocí.
Podle jedné pověry říká se,
Že myslivec má nejhezčí děvečku ze vsi obdarovat srdcem z mladé srnečky,
Klečím u ní a ránu ošetřuji lístečky,
Jak ti někdo mohl takhle ublížit?
A jak je možné že jsi mě nechala k sobě až takhle přiblížit?
Jako dík za ošetření rány,
Pod těmi nejkrásnější hvězdami,
V tom tichu slyšela jsem něžný hlásek,
“Děkuji ti za všechno, milá slečno”
Zvedám se ze země budu muset už jít,
Neboj se malá zahojíš se, budeš žít!
Sotva jsem ušla pár kroků a slyším “i ty se zanedlouho zahojíš, neboj bude líp!”
Po cestě domů přemýšlím jak to srna myslela,
Ona ve mně kus sebe viděla,
Jsme jedna duše a dvě těla,
Přesně takhle to ta silná srna chtěla.
Jsem jako ta srnečka,
Raněná a hloupoučká,
Věřila jsem a bylo mi ublíženo,
Ale zajisté někdy přijde někdo,
Komu budu srnečkou,
A zahojí všechno ač jen pohlazením rukou.