Psát nebo spát?

Anotace: říkala mi ať ,,nekoukám do toho modrého světla,'' jenže mě se nechce spát . Konec léta. Údobí brutálních veder, enviromentální pocity vřavy, žalu, uzdravení a totální myšlenkové zmatenosti.

Spát nebo psát? To je oč tu snĕží,

polomĕr mysli a váha srdce, 

váha spánku a doutnající myšlenka,

na přelomu dne a noci, spíš v tropické noci, 

 

se rodí pochybnosti nad vnitřní pravdou,

psát jejich stíny jak dopadají v duši 

nebo přehlížet planý svit, 

 

ne víc než existenciální nutnost shořet 

a znovu se narodit tiše mezi slovy, 

v tom nehnutém tropickém vzduchu letní noci,

 

půda je suchá jako má sebeláska co usychá každým dnem,

kdy se zapomímám pídit po zdroji toho strašného napĕtí v mysli, 

odlehčení, zchlazení, úplné odvĕtrání nastává po dlouhém výdechu tlaku ke slunci,

 

jako osten seberození, vidím se s harmonikou na břehu, 

jako ztracený folkový básník, co neumí zahrát na kytaru svojí minulosti, rozlomen mezi zborceným manželsvým, 

mezi dominantní sochou matky a absencí citů otce, 

 

ztráta autenticity detekována na denním pořádku, 

o čem taky psát když ambice kdysi chvĕjící a říčné podřimují 

někde v leností zavaleném horkém vzduchu vlastního zápachu a rozkladu, 

 

co s tím neúprostným vedrem jako vĕdrem zkázy naší civilizace?

vidím to optikou nihilisty a přesto se někde snažím uzdravit človĕka, 

podpořit tě, sebe, mladíku, mladý lide, na cestě uzdravování,

je to prý...cesta statečných a ušlechtilých bojovníků, 

 

budhisté a yung pueblo hovoří o lehčí mysli, 

já o tom tlaku vnitřního města, o životu vnitřního města, 

o té zdecimované podstatě člověka, který mě objímá a bodá zároveň, 

o vnitřní vřavĕ své potlačované sexuality, fontány vzkříšení,

pocitu neustálého dychtĕní, jež je pramenem a zdrojem napětí a slasti a neustálého koloběhu potřeb - 

 

výklad: ,,vztahovat se k potřebám a emocím jako bytostem, blízkým, či kolegům, kteří proplouvají, dějí se, avšak citlivý pozorovatel si je vědom pomíjivosti všech stavů.'' z tohoto úhlu skutečné je pouze to za hranicí fantazie, která je bezkonečná. 

 

Paradox našich životů, čekání na umělce, s kapsou enviromentálního žalu, dýmkou od experimentu s vĕdomím, paprskem dvojí textury, atomovým návykem na to psát, v tom brutalistním vedru zářiové noci, tekutost severu kdesi os polární záře slavný cestovatel ve srubu ze snu, ostrov levád a tropické sopky z ostrova lebek, cestovat od displeje diasporou vědomí, mozek surrealisty v pásmu tvých tužeb, dívko od popela s podpisem hvězd, jak přestat, jak dýchat než nedýchat, psát než spát dál, přátelé letí v prostor, písmena se mísí v prázdnu, oči hudebnice z rohu do pokoje doléhá hlas a ty jej slyšíš s nejtižší latimérií do pokoje ode dna, rub tesot trs - esoterické sousto se zemí, spolknutá slova - kéž by volil spánek než modré světlo z enviromentální vřavy, žalu a insomnie. 

 

Pryč od myšlenek na osvobození. 

Uzdravení. 

Svit očí.