st 29.5.2013

st 29.5.2013
Kiara byla první, která zasněně vysedávala na parapetech (Vzdušné zámky totiž nemají židle. A po pár hodinách vás nohy už ale opravdu bolí.) a prstem kreslila do mraků své sny. Krvácela s červánky, dýchala jen proto, aby se kousek nebe zachytil v jejích útrobách. Ostatní pozéři se závistí sledovali, s jakou přirozeností laská na jazyku kapky ranní kávy. Kiara snad nikdy nejedla. Což bylo praktické, protože někdo takový si na stravu stěží vydělá. Jako by něco tak plného a ohnivého spálilo její tvář. A taky nechtěla, aby někdo zjistil, že jí jako prase. S pohledem k zářným zítřkům stávajíc se pouhou esencí pro současnost dál sedí po výškách a prstem kreslí do mraků tvoji tvář.