dimenzionálně

tisíckrát oblékám svůj pršiplášť

dedukuji, tedy jsem

snažím se

zalíbit se sama sobě

 

rozšířené zornice umučených dam

neschopnost spánku

sliby o přítomnosti

budoucnost leží v korunách stromů

neumíme

nemůžeme

vylézt nahoru

 

si jediným obrazem sebe sama

který znáš

sobeckost kape ze stropů tvého domu

ležím vedle tebe sem unikum

tvá zabedněnost brání ti vidět

staré hříchy pod prostěradlem

dýchej zhluboka

dýchej si sám zhluboka

 

kopretiny nerozdávej padlým andělům

nabídni jim maso svého vlastního srdce

oni vědí

pak pochopíš, jaké je to milovat zcela otevřeně

neobrazně

 

láskyplně hýčkej mé dávno udušené plíce

mé rty nechutnají po borůvkách, přesto jsou synonymem hedvábí

ty víš, jaké to je ponořit se do již probádaných jeskyní labutích žen

mořských panen, co tě utopí , až budeš křícet

 

proč nechceš?

 

raději udávíš se myšlenkami, svými dojmy a pojmy

minulost omotáš si kolem prstu, použiješ tak, jak sám chceš

nevěříš, nechceš

devítí kruhy pekla mě vláčíš za rezaté vlasy

asi proto, že bys raději nahou mě viděl

udav se necudnými myšlenkami na mě

říkám ti udav se pazgřivče chlípná!

dusím se

 

jednou se nám bude dýchat líp

až postavíme domy z cukrkandlu

až setřeseme ten hambinec z oharků našich nevykouřených cigaret

až se přestaneme dívat, jak ten vlak ujíždí

pak možná pochopíme,

že nám by se dýchalo daleko líp

 

dimenzionálně