O čem šeptají vrbové větve

Bylo – nebylo, nikdy se nestalo

nic strašidelnějšího než to,

co šeptaly vrbové větve.

Za živým plotem si fauni hráli

na schovávanou s časem,

předstírali, že jsou strom nebo bodlák,

téměř neviditelní,

jako moskytiéra, zachycující oblohu.

Lišejníkové hodiny ukazovaly špatný čas,

slunce zapadlo za severní pól

a už nikdy nevyšlo.

 

Chlapec zaklapl knihu

a vykřikl: „JÁ TOMU NEVĚŘÍM!“

 

Les zavyl bolestí.

Tančící fauni zůstali zkamenělí v neviditelné póze

a mezi nimi na průhledné niti

visela tichá píseň – zelená ukolébavka,

utkaná z těch nejněžnějších snů,

zapomenutých dětmi hned po probuzení.

Cestičky k palouku teď žahají kopřivami,

vítr tam nechodí,

jen vrbové větve stále šeptají:

 

„Náhodný poutník s havraním okem jednou za úplňku zakopne o nit

a fauni se znovu probudí.“

Obrázek vytvořen AI