Strašidelný čundr

Když mi bylo kolem sedmnácti let, jezdívaly jsme s kamarádkami na čundry. Máma to nerada viděla, ale vždy se mi jí podařilo nějak ukecat.

Tak jsme zase jednou vyrazily na čundr kamkoli. Prostě jsme vlezly do vlaku, někde vystoupily a couraly po českých krajích.

Vlak dorazil do konečné stanice a nám nezbylo než vystoupit. Od nádraží vedla jen jedna cesta a to do lesa. Bylo to divné, nikde ani živáčka. Zamrazilo mě, já byla dost velký posera, ale holky v pohodě vyrazily, tak co mi zbývalo.

Šly jsme již celé odpoledne a stále nikde nic, jen ta cesta. Nepotkaly jsme žádného člověka, nezahlédly žádné zvíře, ani ptáci nezpívali. Bylo to na můj vkus nějak moc strašidelné.

Už se stmívalo a tak jsme se dohodly, že to zapíchneme a vyspíme se. Koukaly jsme po vhodném místě, když mezi stromy začalo problýskávat slabé světýlko. Velká radost a už jsme za ním upalovaly. Lepší spát u domu, než v lese.

Už jsme ho uviděly, hurá. Čím byl objekt blíž, tím víc vypadal jako stará, pochmurná zřícenina. Ale svítilo světlo a to znamenalo lidi.

U silných, kovem obitých dveří, jsme nesměle chvíli postávaly, než jedna z nás dostala odvahu a zaklepala.

Otevřít přišel takový divný, shrbený, starý pán. "Á dobrý večer děvčátka, vítám vás, pojďte dál," skřehotal nepříjemným hlasem.

No co, pomyslela jsem si, je nás pět, to si dědek nic nedovolí. Stařec nás zavedl po nekonečně dlouhých schodech na půdu.
"Tak, tady se pěkně vyspinkejte holčičky a hezké sny," popřál a zmizel jako pára.

Holky spokojeně zalezly do spacáků a za chvíli pěkně pochrupovaly. Já, ale, zaboha nemohla usnout. Byly slyšet podivné zvuky, šustot, skřípot schodů, no jako ve starém domě. Jenže to pomyšlení mě neuklidňovalo.

Ťuk, ťuk na dveře!
"Kdo je to", vykoktala jsem zděšeně vyprahlým hrdlem.
"To jsem já", ozval se dědek.
"A co si přejete", ptám se na mrtvici vyděšená.
"Nic miláčku, já jen jestli už spíte," odpověděl.
"Ne, povídám už odvážněji, nespíme.
Aha", odfrkl mrzutě a jeho šouravé kroky se pomalu ztratily v útrobách domu. Tak a tohle mi tedy stačilo!

"Holky vstávat," křičela jsem jako smyslů zbavená. Řekla jsem jim, co se stalo, a že je to vše divné. S mrmláním vstávaly a balily spacáky.
Sklidila jsem pár kousavých poznámek na svůj strach, ale to mi bylo jedno, hlavně když rychle vypadneme. Jenže kudy?

Ve střeše bylo jen úzké okénko, kam se vešla jen jedna.
"Tak honem, padejte", ječím na ně téměř už beze smyslu.
Začaly po jedné vylézat okénkem, až jsem zbyla sama.

V tom se dveře rozletěly a mezi nimi stál stařec s obrovskou sekerou v ruce.

"Mě neutečeš!" vřeštěl vztekle a rozběhl se ke mě.

Rychle jsem skočila do okna a už, už se mi málem podařilo prodrat se ven.

Dědek po mě s příšerným zavytím hodil sekerou a.................. od té doby mám prdel na dvě poloviny.

Nevěříte? Přijďte se podívat.