Kachnička

Jejda, krásná plyšová kachňátka, která po zmáčknutí vydávala srandovní kvákání. Byla jsem nadšená. Hm, za 15 korun, to je zadarmo.

Tak hrabu v košíku a hledám tu nejhezčí barvu. Zalíbila se mi modrá, ale ouha, kachnička měla jen jedno oko. Jiná modrá tam nebyla. Co teď? Vzala jsem do ruky ošklivou fialovou, která měla sice obě oči, ale zase nekvákala.

"Nemohla byste mi prodat za dvacku obě?", ptám se znuděné slečny za pultem. "Ta modrá má jedno oko a ta fialová zase nekváká", otázala jsem se toho ksichtíku. "Paní, to nemohla, proto je prodáváme tak levně, že nekvákají", odpověděla mi pohrdavě, jako bych byla dement. To mě ovšem naštvalo, tedy ten přístup.

Čapla jsem tu nekvákající, fialovou, nenápadně jí uloupla jedno oko a hodila do košíku. Vylovila jsem tu modrou, kvákající, ale bez očka a s přiblblým úsměvem debila, za kterého mě ta dívka považovala, jí s povzechem povídám:" Tak co se dá dělat, vezmu si holt tu bez očička."

S vítězoslavným úsměvem si holčina vzala 15 korun a já s úsměvem potutleným odkráčela. V práci jsem očičko pěkně modráčkovi přilepila a dělá mi, holka, svým srandovním kvákáním, radost dodnes.