Florenc

Večerní autobus do Prahy. Lidé pospávají. Snažím se narvat si do hlavy poznatky ze sociologie.

Přijedeme na autobusový nádraží Florenc. Propadám se do beznadějný nostalgie. Je už tma a venku prší. Praha je mokrá a lesklá.

Autobus zastaví za jiným autobusem – slovenským. Červenej nápis Turancar na bocích vozu. "Banská Bystrica". Tam jede. Za chvíli vyjíždí. V půl desátý. Na Slovensko. Domů. Jak to vím?

V peněžence pořád trapně nosím nálepku "Turancar – 1 kus batožiny". Vlastně mám ty nálepky dvě, protože jsme jeli spolu. Když nám nakládali krosny, nevěděla jsem honem, kam s tím nalepovacím lístkem, kterej mi pan drsný řidič vrazil do rukou. Tak jsem si to nalepila na peněženku, dovnitř, na takový to plastový okýnko, za nějž se dávávají fotky.

Vlastně většinou jezdím i do Prahy s krosnou. Ale dneska je to prvně jinak. Dostala jsem od tatínka k narozeninám roztomilej kufr na kolečkách. Černej, s malým švýcarským křížem, asi značkovej, vypadá luxusně. Vždycky jsem se chtěla vymezit vůči slečnám, který do svýho studijního města jezdí s takovým kufříčkem, jenž ležérně táhnou za svýma dokonalejma nohama v úzkých kalhotách. Tak jsem teď poprvý trochu jedna z nich. Docela mě to baví, táhnout za sebou ten kufr. Připadá mi, že nejdu sama. Matně mi to připomíná dětský hračky – takový ty vláčky, zvířátka, a provázku. Jako malá jsem vždycky chtěla takovej kufr s kolečkama. Růžovej. Ten sen mám spojenej s první třídou a s otázkou našich, jestli nechci začít chodit do skauta. Ne, řekla jsem chvatně, to neni můj styl. A upravila jsem si přeblýskanou stříbrnou, leč plastovou korunku na svejch jemnejch na kluka ostříhanejch vlasech.

Florenc. To nádraží, to místo. Vítala jsem Tě tu. A opouštěla, když jsi odjížděl.

Když jsme vyjížděli, taky byla tma, jako teď. Jen bylo sucho. Není to tak dávno. Čekala jsem na Tebe v hale. Byla jsem strašně červená v obličeji, celá jsem se třásla vzrušením i strachem. Pak jsi přišel, se svou koženou bundou a s báglem a se svejma vlasama a vůbec. Čaaau, řekls a prostě jsme jeli.

Pár minut jsem postála v tý hale než mi došlo, že se tam neobjevíš jenom proto, že si to přeju.

Tak jsem popadla svůj kufřík a jela s ním do podchodu, na metro. Před budovou jsem potkala kuřáky. Taky sis tam nejspíš dal cigáro, než jsi vstoupil do haly a přivítal ses se mnou. Myslela jsem na to.

Metro. Sedla jsem si vedle Inda a snažila se, aby můj mozek nic neříkal. Celou cestu. Možná to byla trochu kontemplace.

Na Strašnický jsem vystoupila do deště. Táhla jsem svůj kufr, fascinovaná tím, jak podle pozemního povrchu mění zvuk. Na hladkým betonu jel jako kdyby přistávalo letadlo. Za chvíli taky odlítám. Potom na dlažebních kostkách připomínal tank, kterej střílí. To se hodilo zvlášť v mý (ne)oblíbený hnusouličce našeho sídliště. Pak na závěr hrubej asfalt, to to šumělo. A kostičky před domem byly jako rychlík, tdn tdn na kolejích.

A celou dobu, zase ty postižený myšlenky.

Co kdyby ses objevil v našem bytě?

Co tady děláš? Řekla bych Ti zostra. Ne. Nepozdravila bych Tě. Kdo Ti dal klíče?

Nebavila bych se s Tebou. Zabouchla bych se v pokoji, psala bych si nějaký žvásty, možná bych plakala, rozrušeně. Čuměla bych do poznámek ze sociologie, kterejm nerozumím a doufala bych, že bys zaťukal. A vlastně bych měla velikou radost, že Tě vidím. Že jsi tady. Že jsi. A...

Naše okna jsou tmavý. Zhasnuto. Nikdo tam neni. Pane Bože, Pane Bože, vidíš to, jak jsem šílená?

Odemkla jsem zamklej byt. Prázdno, samota, ticho. Vytáhla jsem z kufříčku konzervu, malou. Lososová paštika. Byl na ní obrázek rozesmátý kreslený ryby. Chtělo se mi plakat, jak jsem si vzpomněla na zemřelýho strejdu J., jehož konzerva to byla. Podědila jsem ji, abych si jí teď dala k pozdní večeři. Ta nakreslená ryba mě divně dojala.

Bylo ticho a měla jsem se učit sociologii. Chtělo se mi brečet, ale nešlo to. Bylo ve mně divný temno, jako když čekáš na noční metro na tmavý zastávce pod zemí.

Kufr jsem zaparkovala pod postel. Dobrou noc, popřála jsem mu.