Anotace: ___
Křičíš po mně ty svý sny
a já křičím zase svý
(křičíme?)
jen bezmocně šeptáme si v duchu
co tají všechny ty obnažené větve
co ve větru
pořád se přece stejně třpytí
náhle tak křehké na dotek
tak na co čekáš
duše moje
a já křičím z plna hrdla žes tu báseň zase svedla mistrně.
21.11.2016 11:17:40 | kosák
Kosáku, tu napsala ta fotka, sen sedí na posedu a hongá nohama... :)
Děkuji.
21.11.2016 11:51:03 | Philogyny1
Tichoulinké zimomřivé vykřičení... má duše si ráda šumlá a ještě to zabaluje do barevných celofánových papírků, takže často vůbec netuším, co chce. Překrásné. :-)
21.11.2016 10:35:51 | Iva Husárková
snad je to sevřením chladu
proč duše lidí křičí...
někdy z bezmoci, že slunce spí si
někdy v prázdnotě zas
sebe sama...
jsme křehčí i silnější, čím víc se známe :-)
píšeš tak osobitě Phill, ráda Tě čtu :-)
20.11.2016 22:37:15 | Malá mořská víla
Na volnou runway v nočním tichu
na odlet
až bude smět............... :O) ST
20.11.2016 22:20:27 | Tichá meluzína