Taneční na stole

Bílé květiny na obalu po papírových kapesnících si vesele tančí po stole a kolem nich se kroutí lampička v rytmu Joss Stone. Klidné, laškovní taneční krůčky vedou zelené ořezávátko k nové, bílé gumě. Je tak měkoučká, čistá … nepoužitá, neposkvrněná. V hlavě vidím zvrhlík vše, co by s ní v tuto chvíli šlo dělat – a je naprosto v klidu, protože ví, že ve chvíli, kdy bude tahle gumová princezna hodně použitá, přijde druhá …
Tlustá zelená pastelka jen kroutí hlavou. Na tohle nikdy nebyla. Svou spřízněnou duši našla jen o jedno patro výš. Přesněji po pravé straně, tyrkysový fix.. Od první chvíle se na ni usmíval a ona tušila ve své tuze zvláštní chvění. O pár dní později tohle chvění způsobilo, že se začala nervózně kroutit a ve chvíli, kdy neležela v obalu, se skutálela k zemi. Dobře si pamatuje to křupnutí, když se jí tuha uvnitř zlomila. A od té doby je o něco menší, než její tyrkysový přítel. Ale to je přeci pro ženy lepší, lépe to upozorňuje na jejich křehkost. A že ona už jednou dokonce byla zlomena.
Plochý štětec si hraje na klavírního virtuóze a lehce pohybuje svými štětinkami dozadu a zase dopředu. S uznáním jej pozoruje kulatý, tenoučký štěteček pro kontury. Sám oho moc nezmůže, navíc je určen pro precizní práci a jeho život je závislý na totální nepoškozenosti a dokonalosti každého kousíčku. Pro svůj úděl je odkázán k trvalé strnulosti.
Šedivé progreso se dívá na papír pod sebou, který svou přítomností před chvílí ušpinil otravný úhel. Mezi těmito dvěma nástroji vázne neustálá rivalita. Konkurence, kdo s koho a kdy. A ani příjemná hudba na tom nic nezmění. Progreso se vzteky odvrací, ale bohužel, leží na okraji stolu a v poslední chvíli se musí otočit zpět. Tohoto kroku si samozřejmě černý úhel všimne, začne se smát a jako správný škodolibý kus to musí ihned pošeptat hnědému úhlu. A tak se lehce smíchy třepotají. A není to vůbec do rytmu hudby, takže se na ně všichni dívají spíše opovržlivě.
Nastane chvíle ticha. Dohrála jedna písnička a všichni čekají, co bude dál. Pustí se další? Nebo bude ticho? Bude se s nimi něco dělat? A hlavně s kým?
Jediný, s kým musí mé nástroje vycházet, i když nechtějí, je papír. Ten je jaksi potřeba vždycky. Poslušně leží na určeném místě a hudbu vnímá skutečně jen povrchově. A někdo na něm tančí a někdo jej nenávidí, protože se na něm zadrhává. Jiný je zoufalý, kolik práce na něm dá jediná tenká čára. A nejhorší a největší nepřítel je to v začátku zmíněné gumy. Ta při doteku s ním ztrácí svůj tvar, nepříjemně se zahřívá a zmenšuje. Každý ten strašlivý pohyb dopředu a dozadu způsobuje drolení jejího těla. A je to neskutečně depresivní pocit, vidět vlastní tělo, jak se štěpí po papíře, poté je dlaní nemilosrdně smeteno do koše.
A začala hrát další písnička. Tentokrát mnohem svižnější, než byla ta předchozí. Tuhle píseň nadevšecko miluje maličká měkká tužtička. Je to už starší typ, přesto poskakuje, co jí sily stačí. Nevěřícně nad ní kroutí hlavou její o stupeň tvrdší kolegyně.
Blížím se. Sedám si za stůj, zesiluji hudbu. Prázdný obal od papírových kapesníků hážu do koše, progreso vrátím do stojanu na své místo, ale ještě před tím jej nemilosrdně ostrouhám, čím zkazím ořezávátku jeho chlípné nároky na novou gumu. Vztekle chroustá, když v něm otáčím progresem, ale totálně vůbec nic s tím nenadělá. Zato guma mi v duchu děkuje. Chudinka. Vděčná, že ji nepřepadne ořezávátko bude čekat jen o pár minut déle, než se mi podaří udělat špatně tah tužkou a její hrany budou zaobleny. …