Utřít si zadek s vášní

Cože mi to řekla? …to je ale pitomost …NE! Zakřičela v duchu, zacvakla myšlenku do želízek zapomnění v prázdné hlavě a stejně tak zacvakla za sebou dveře výtahu. Sjela dolů do přízemí a vyrazila.
Nevěděla, kam jde. Prostě – jen tak chodit. Nemyslet. Jen jít. Někam vlezla. A zase vylezla. Bez rozmyslu. Jen nepřemýšlet. Noha před nohu. Koukala před sebe - žádný bílý králík. Jen – pětikoruna na zemi vedle vajgla. Asi osamocený kuřák při čekání na autobus. A tady…použitý kapesník. U kanálu v sevření rozteklého sněhu scvrklý kondom. Ten, kdo ho použil, byl alespoň chvíli šťastný. Pytlík od trdelníka pohozený v trávě napůl ve sněhu.
V očích jí pálily slzy. Nechtěla brečet. Komu se má svěřit? Nebo to raději hned skoncovat? Netrápit rodinu? Necítit na sobě pohledy lítosti známých a kolegů v práci? Má na to vůbec? Překonat všechno co před ní vyčnívá, prodrat se pichlavým skleněným lesem plným ostrých břitů, na jehož konci čeká zrcadlo odhalující až na dřeň samotnou podstatu jejího bytí.
SAMA. Čtyři písmena. Ecce homo. Krev v žilách, maso, kosti, svaly. Jeden za všechny a všichni za jednoho. Zkouška soudržnosti.
Z výšky střechy se snesl šedý holub. Přímo před ní. Stál a svým korálkovýma očima na ni nehnutě zíral. Pak mávnul lehce křídly a vznesl se. Ladně, vzhůru do nebe. Zůstala s hlavou zakloněnou. Zavřela oči. Pocítila teplo slunečních paprsků na tváři a tolik zatoužila žít! Prožívat ty nejobyčejnější věci s radostí, touhou a vášní třeba jen … vytlačit pastu na zubní kartáček, utřít si zadek…
Najednou věděla. Otočila se a rázným krokem se vracela zpátky tam, odkud utekla. Do nemocnice, na ambulanci s nápisem Onkologie…