tržním platidlem jsou naše šrámy

V NOCI jsem se potkal s americkým filmovým režisérem Spielbergem.
Vykládal, že jsem talent ale já neměl tucha proč.

Oni se ti umělci vyjadřují vždy tak nějak v prostoru. Mají pak mnohem větší šanci, jak se z těch svejch keců vyvlíknout.
Nažvaní toho hrozně moc a nikdy si nemůžou bejt ouplně jistý, že neřeknou nějakou blbost.
Tak si nechávají pořád otevřený zadní vrátka.
Oni si to můžou dovolit.
Oni a novináři.

Spielberg mi vykládal, jak dělá film o válce a já mu chtěl položit nějakou chytrou otázku, ale žádná mě nenapadala.
Klouzal jsem do banalit.
Do nebíčka či do peklíčka?
„Co asi dělají se spermatem tihle hoši oddávající se celibátu? Mají ho plnou hlavou? Leccos by to vysvětlovalo.“
Vypadlo ze mě, ale ten slavnej režisér mě neposlouchal. Zrovna rozdával úsměvy.

„Mám dojem, že už jsem tomu přišel na kloub," křičel na nás z natištěného trička Franta Kafka.
„Chce to změnu!“
„On myslí proměnu,“ řekl jsem, aby bylo jasno, že jsem čtenář.
Spielberg se smál a pak řekl, že válku používá ve filmu proto, že to šlape.
„A taky je to o produkci, dodal tajuplně.“
A zase se rozesmál.
Nějak mě ten jeho ksicht otravoval.
Zvláště, když jsem si vzpomněl na film Čelisti.
I ten žralok se smál, ale naposled, protože ten kasaštych pěkně sundal jeho populaci.

Ona ta audience už stejně končila.
Asi toho mého talentu zase nebylo tolik.
Steve tleskal zase někomu jinému.
Sledovali jste někdy tleskající ruce?
Je v nich uzamčena facka i přátelské poplácání po zádech.
Stačí si vybrat.

The end.