Na lavičce je spadané listí

Slečna Svitáková i ve vysokém věku měla obavy, aby ji muži nesledovali oknem, když se svléká.
„Ti muži jsou tak nenasytní,“ říkala lidem.
Když ji neznali, tak neměli tušení o čem to mluví.
Usmívala se přecezená časem, jak písek v přesýpacích hodinách, který po všech těch veletočích nemohl vědět nic o čase.
Byla starou pannou.
Nikdo nepamatoval, že by ji muž vedl za ruku s úmyslem.
„Ti muži jsou tak nenasytní,“ říkala slečna Svitáková.

Ve tváři bylinky.
Myla nádobí z cizí hostiny ve starých neckách.
V touze zabít smrtelnost zakapávala své jizvy citronem.
Přehrávala si v hlavě na violoncello lidská gesta mezi včelami.
Z cikánského tance oddělila kroky v ťapkání pavouka na rozpálené plotně.
Vše se dá zatančit se třemi loky pálenky.
„Ti muži jsou tak nenasytní,“ říkala slečna Svitáková.

Seděla nad svojí fotografií z dětství na nočníku dospělosti.
Každej z nás jednou řekne: To byly časy.
Je zvláštní ten úhel pohledu z kapsy hrobu.
Všechny ty obličeje, co hází hroudy hlíny a květiny.
„Vůbec je neznám,“ vzlykla si slečna Svitáková.

PS.
Čaroděj se uklonil.
Vytáhl králíka z klobouku.
Pečeného.