MRK, MRK

     Člověku zavrže v pantech. Ruka vystřelí, prohmatá si trýznivé místo v zádech a začne zase šněrovat.

 

    „Je mu špatně?“ zauvažuje tkanička Jan se stopami podráždění v hlase. Vyškubne se z dírky a vsune pod tenisku, ještě dřív, než to stačí promyslet. „Neřeknu, kdyby byl bosý...“

 

     Opřena o bílou štukovou zeď, An dvakrát zakašle. „Chronická únava, bolest ho kosí.“

 

     Jan se rozhlíží po zemi a najde pohodlnou deku. „Něco se přihodilo? Že zapomněl na radost ze života?“ Posune se tak o tři pět centimetrů dopředu. „Je jako rozšlapaná stará bota.“

 

     Člověk se vymrští ze židle. Strne a čeká. Venku na dlažbě se ozve dupot běžících vteřin jeho života.

 

     Padnou tři výstřely. „Automat ráže třicet osm,“ odtuší stroze An.

 

     Naslouchají.

 

    „Bouchají vafky,“ konstatuje klidně Jan. Odkulí se stranou, aby mohla porovnat jeden svůj konec s druhým.

 

    „S lidmi je ta potíž, že jsou dlouho činorodí a nedokážou přibrzdit. A najednou jsou na huntě.“

 

    „No a co?“ zavlní Jan šňůrkou. „Představuji si ideální den jako pohyb, tanec. A ne žít jako psanec!“

 

    „Proto se pořád rozvazuješ?“ podívá se přísně pravá na levou.

 

     Nad čímsi se skláněje a opět se zvedaje člověk zakňučí.

 

    „Psychiatr říká, že jsem příliš výjimečná na to, abych se trápila.“ Kývá se s pohyby nohou. „Vidělas, jak leze z postele? Na kolenou klečící a tak blízko cíli… oprátka, nůž, harakiri!“

 

     Uprostřed bouře emocí odhalí návlečku, která byla kdysi bělostná, ale nyní zešedla častým nošením.

 

    „Chce zavřít oči a odejít tam, kde mysl je svobodná a létá,“ ztlumí An hlas, „za oponu vnímatelného světa.“ Zašátrá v paměti a jemná vlákna smutku se roztřepí.

 

     Pohlédnou na člověka. A jako by slyšely v tom přízračném světle brzkého rána odtikávat čas.

 

     Jan se nasouká na kraj židle, lokty podepřené o kolena. Temné hluboké roztěkané oči se naplní slzami. Vykřikne: „Svobodu!“

 

     Pravá se přitáhne blíž a vezme ji kolem ramen. Div se nezhrozí, když si všimne tmavých kruhů pod očima. V náhlém hnutí ji obejme a políbí.

 

     A jako by přes ně někdo přehodil plášť porozumění. Odevzdané bytosti, které k sobě poutá společný zájem, nyní již rozhodné a vyrovnané, při vědomí toho, že dosáhly horní hranice všeho, co vydrží.

 

     Mrk, mrk. Pružné konce Aničky a Janičky zaškrtí štíhlý krk.

 

********************************************************************************************

 

 „To je všechno hezké, ale tkanička JE na hraní,“ zamyslí se Lilly. „Mňau.“