Jak dlouho vydržíš jít pozpátku?

„Cítím v tom světě příliš mnoho dutých míst,“ řekl po návratu domů rozezlený děd Vševěd.
„Nikdo se přece neoblékne do kostry medvěda. Důležitá je kůže. Poškrábej mi na zádech matko! Tam, co si nedosáhnu. Jak to asi dělají delfíni, když je svrbí? A co kosmonauti ve volném prostoru?“
„Ty přece víš všechno.“
„Opravdu?“
„Tvrdíš to od narození. Ani jsi moc nečekal. Místo abys začal řvát, tak jsi nám to hned sdělil. Porodní bába málem porodila taky, když tě slyšela. Raději teď prodává na trhu ponožky.“

„A pak ho snědla?“ řekl Vševěd točíc nechápavě hlavou.
„Kdo, co?“
„Karkulka vlka. Nechala si udělat náhrdelník z vlčích zubů. Myslím, že se někde stala chyba. Myslím, že už nejsem tím Vševědem, co jsem bejval. Jakoby mě někdo vrátil do dětství bez účetních knih.“
„No já ti pořád moc nerozumím synku, takže ještě pořád něco vědět musíš.“
„To mi nepřijde jako moc silný argument.“

„Byli tam tři lidé s kosami. Co to mělo bejt? Tři Smrťáci? Copak bude válka? Ta várka senzibilů. Tam ten s tou mašlovačkou. O co mu asi jde? Myslím matko, že jsem se předávkoval vševědoucností. Je toho teď na světě moc.“
„Ten hledá erotogenní zóny.“
„Začínáš toho vědět víc než já, matko. A to jsem si vždycky myslel...“
„To je ta chyba.“
„Co?“
„Začal jsi přemýšlet.“
„Myslíš?“
„Ne.“

PS.
„Možná je příliš mnoho dutých míst v mojí hlavě,“ řekl Vševěd a nechal si umýt vlasy kopřivovým šamponem.