Uhni, nevidím sluníčko...

"Uhni, nevidím přes tebe slunce." řeknu ti, a ty na mne jenom dotčeně spustíš, že je tvoje právo tam stát a já nemám právo po tobě něco takového chtít. Řekneš, že jsem po tobě vždycky chtěla hrozně moc a že ty jsi prostě jiná a ode mne to nebylo fér.
Řeknu ti, ať uhneš, protože mi zakrýváš výhled na svět.
Ale ty samozřejmě neustoupíš ani o krok, jenom máš tisíc důvodů, proč tam stát a proč já jsem špatná, když ti to nechci dopřát.

Ty máš svá práva, přece. A já je mám umět a plnit automaticky.

No jo, a co se divím? Sama jsem ti dovolila se tak chovat.

Protože jsem ustupovala já, až tak daleko, že jsem už i zapomněla, jaké vlastně je, to světlo...

Neuhneš a čekáš, že zase couvnu a ještě se omluvím.

Jenomže nevíš, že já už to nikdy neudělám. Co bylo ještě včera, to dnes už tady není.

Měla jsi nejoddanější kamarádku na světě a už nemáš, protože jsi jí ubližovala tak dlouho, až umřela.

Ty ztrácíš, já nacházím. Měla bych snad plakat?

Uhni, nevidím přes tebe slunce! Odstrčím tě.

Já jdu ke slunci, za světlem. Neotáčím se, nevidím tě a neslyším tvoje výčitky - ty nejsi nikdo.

Jsem volná.