Paradox
Paradox
Anotace: Někdy bychom neměli věřit slovům. Někdy je všechno jinak. Znáte to taky?
V sousedním bytě se otrávila paní
spolykala prášky
Nejdřív se odstěhovala od dětí
chtěla žít sama
Pak neotvírala přátelům
chtěla dlít sama
Odmítala nabízenou pomoc
zvládne vše sama
V dopise na rozloučenou uvedla:
Byla jsem sama.
Komentáře (30)
Komentujících (13)
Doporučit
Tisk
Člověk člověku se vzdaluje...měli bychom se vrátit...člověk člověku se bojí svěřit...měli bychom znovu začít vnímat...vracet životu pilíře hodnot...z.úsměv
22.10.2014 23:57:03 | zdenka
Tohle téma je velmi aktuální a hodně vypovídá o jednom ze základních problémů téhle doby. Nedáváme druhým příležitost skutečně pomáhat. Děláme to proto, že bychom tím poukázali na vlastní slabost a to je chyba, pramenící z naší přílišné sobeckosti. Kdybychom se dívali skrz otevřené srdce, tak bychom si možná všimli, že pokud dáme druhým příležitost pomáhat, tak je to stejné, jako kdybychom jim řekli: „Jste tu potřeba, váš život má smysl, máme vás rádi.“ Týká se to kdekoho a začíná to naprostými maličkostmi. Každý si chce se vším poradit sám, leckdy to svede, ale něco mu potom schází. To něco je „pospolitost“, jež se z nás plíživě vytrácí. Dříve jsem se také tak choval, ale zjišťuji, že mne mnohdy velmi těší, když se mohu podělit. Radost člověka, kterému dám příležitost pomoci, se totiž nějakým zvláštním způsobem vrací, jedná se o kladnou zpětnou vazbu, která nás promění v takové malé pozitivní oscilátory. Podobné je to s činnostmi, které dnes dělá jen málokdo. Víte, kolik věci se dá poklidně rozebrat, když celý večer společně čistíte houby, krájíte jablka na křížaly, nebo nevím co ještě? Spousta, jde jen o to si k nim zase najít cestu.
15.10.2014 08:44:38 | Luky-33
Dík za zamyšlení, souhlasím v mnohém.
Zjistila jsem, že nejlíp se děti tvarují při společné práci, ať je to práce jakákoliv, ale hlavně ta, při které se dá leccos přetřásat. Dokonce jsem teď četla takovou úvahu jakési dětské lékařky, která tvrdí, že se dětem nemá věnovat extra čas a hrát si s nimi, že naopak ony se mají účastnit všeho, co dělá máma nebo táta...
15.10.2014 14:16:02 | Pamína
Ta tvoje závěrečná myšlenka mne zaujala a nejspíš na tom něco bude. Minimálně to (vlastně cokoliv) chtějí vždycky dělat taky a logicky se k jakékoliv činnosti váží nějaké ty otázky, které se celkem snadno vysvětlují, protože se dají hned i ukázat. Je tedy fakt, že občas jsou jejich myšlenkové pochody dost nevšední, situace: máš plnou nádobu Pražem, které postupně taháš z ledové tříště, kucháš je a připravuješ na grilování. Pochopitelně probíhá rychlokurz anatomie, kdy si děti s gustem rozříznou srdce a vůbec se nimrají ve všech těch vnitřnostech, páč je to pro ně velezajímavá věc. Jenže když je pak začneš solit, tak se ozve. „Tatíí, proč je vlastně potřeba ty ryby solit, vždyť jsou z moře a v něm je přece úplně slaná voda… :-)
15.10.2014 15:38:47 | Luky-33
:-)
Ano, to je přesně ono, pobavils mě - nebo spíš Tvoje děti :-)
Ale je to dobré i po sociální stránce, když máš dítě pořád u sebe, tak sleduje, jak řešíš věci s ostatními lidmi a vůbec jak to chodí. Není prostě odtržené ve skleníku dětského pokojíčku a zkrátka žije naplno.
15.10.2014 18:14:29 | Pamína
Někdy je samota program, který nejde jen tak přepnout.
14.10.2014 23:37:19 | hledač
Možná to byla samota bez partnera, kterou nikdo jiný nevyplní nebo v rámci společnosti, toho co zvládla dříve a do čeho už se teď nemůže zapojit. Každopádně jste podle všeho dělali všichni, co jste jen mohli a myslím, že přes všecky ty okolnosti ta paní tohle věděla a cítila.
13.10.2014 14:53:00 | Akrij8
Kéž by to tak bylo, milý Jirko... dovedeš potěšit, Ty jsi prostě člověk na svém místě:-)
14.10.2014 09:53:31 | Pamína
Někdy je člověk tak sám, že to neumí druhému říct.
13.10.2014 09:31:22 | A42
To ani nebylo ve slovech. Stačilo by malinko vzít za podanou ruku, podívat se do očí a otevřít náruč...
13.10.2014 09:33:47 | Pamína
protože byla u sousedů...
13.10.2014 00:31:54 | enigman
Ano, po návštěvě u nás se jí mohlo přitížit :-)
Ale kde, snažili jsme se všichni, kupodivu jsou někdy sousedé dobrej tým.
13.10.2014 09:32:02 | Pamína
Je smutné, že k takovým situacím dochází. Nikomu nelze nic vyčítat. Snažilo se celé okolí i rodina, jen ten její smutek ji už moc držel v kleštích. Nebyla schopná mu už vzdorovat, zastřel jí pohled do reality. Opravdu smutné. Ale život nakonec musí jít dál.
12.10.2014 23:11:54 | Tichá meluzína
Děkuji, Mel. Je to tak, jde se dál a my ostatní si z toho akorát můžeme odnést nějakou zkušenost.
13.10.2014 09:34:50 | Pamína
...nejhorší je,když se člověk uzavře sám do sebe a nikoho nechce
do svého světa pustit....ale je pravda,že někdy se do všeho vkrade
stud sdělit to,co člověka trápí a bolí,pocit,že bude nepochopen
a vysmíván,že vše bude zlehčeno....vnitřní prožívání je někdy jako
cesta labyrintem,kdy se z cesty ke správnému východu stává bezvýchodné
bloudění.....Ji.
12.10.2014 22:37:50 | jitoush
Děkuji za zastavení, milá Ji, jsem ráda, že se tu objevilo tolik komntářů, člověk si hodně věcí pojmenuje a ujasní...
14.10.2014 09:24:51 | Pamína
...nekdy staci malo a clovek ztrati svoji silu a chut zit...pak se deji spatne veci :(((...jsme odrazem svych myslenek a cinu...s laskou vsem Y
12.10.2014 22:20:28 | Yazmin
Děkuji, milá Yazmin. Přání lásky i Tobě posílám v ústrety kamsi do dálav tohoto světa.
14.10.2014 09:55:58 | Pamína
...bludnej kruh se jen těžko opouští...
12.10.2014 22:10:54 | Jort
Podobně to popsala Ji, ty máš zkrátka dar zkratky :-)
Nejsem sice na prahu sebevraždy, ale uvědomuju si moc dobře svůj bludnej kruh a svoji neschopnost udělat alespoň půl kroku stranou.
14.10.2014 09:33:05 | Pamína
Myslím, že tohle je trochu jiný druh samoty než si představuje většina lidí. Možná ta paní ve skutečnosti chtěla být s lidmi, přáteli a rodinou, ale když s nimi byla, tak se stejně cítila opuštěná, a tak před nimi radši utíkala. Nebo měla nějaké trápení a v tom byla sama, těžko říct takhle. Ale vždycky je to tragédie a selhání jak toho daného člověka, tak i okolí.
12.10.2014 21:29:59 | iluzionistka
Děkuji za zastavení, milá Il, je vidět, že to máš v hlavě krásně srovnané. Tahle eventualita mě vůbec nenapadla...
14.10.2014 09:34:41 | Pamína
Z toho mrazí... Život jsou samé paradoxy, nejvíc jich asi máme sami v sobě...
12.10.2014 21:24:19 | Amonasr
...a možná že přes ohrádku těch vlastních zkrátka na sousedův dvorek ani nedohlédneme.
14.10.2014 09:57:59 | Pamína
Nepochybně. Mnohdy ale soused staví kolem sebe tak vysoké zdi, že přes ně ani nic zahlédnout nejde. I svoboda stavění vlastních zdí patří dle mého ke svobodám jednotlivce a těžko mu ji násilím brát. To jsou myslím nesmírně jemné pletence, které jsou tak individuální, že je těžké je rozplést nějakým jedním obecně platným pravidlem...
14.10.2014 10:05:17 | Amonasr
Je to těžké... možná bys to ale nějakým pěkným aforismem dokázal :-)
(Schovej pro případ, že prokrastinace zaútočí ostrými náboji :-)
14.10.2014 10:07:39 | Pamína
To je sice pěkná výzva, ale nemůžu přece popírat sám sebe ;-) Nicméně vytěžit by se z toho asi leccos dalo, koneckonců to je námět pro každého :-) A mimochodem - prokrastinace bohužel stále útočí s neztenčenou silou, což za chvíli opět zdokumentuju :-D
14.10.2014 10:15:19 | Amonasr