Srdce z ledu

„Co se to s tebou děje?“ uslyšela jsem naléhavý, znepokojený hlas.

Věděla jsem, že zní jen v mé hlavě, doopravdy jsem byla sama. V místnosti byla se mnou jenom neproniknutelná tma.

Jdi pryč, jdi... Nech mě, nechci teď s tebou mluvit, sestřičko...

Proč jsi tady a staráš se o mne, vždyť jsem to já, kdo žije ten život, co mohl patřit tobě... Proč mi tolik chceš pomoci, když pro moje srdce žádná naděje není.

„Proč to nejde, proč nemůžu alespoň v něčem mít to, co ostatní? Proč je se mnou všechno špatně, všechno, na co si dokážeš vzpomenout? Copak ty mi můžeš odpovědět?“ šeptám do ticha...

Vztekle, smutně, najednou, nic nechápu. Nesnáším se za to. Nesnáším osud, který mi kdosi dal, to, že něco ve mně nefunguje... Chci to ze sebe vyrvat a zahodit, ale nemohu, protože to bych se musela zabít, aby to přešlo... A to dnes ještě nemohu udělat.

„Jsi malá...“ slyším sestru „Rozdáváš přece tolik lásky a pochopení všem... Nejsi bezcitná... Nejsi špatná...“

Ubližuju... Ale... Vždyť já bych taky chtěla milovat...
Proč to nejde? Proč toho nejsem schopná? Kolikrát už někdo doufal... Kolikrát já už doufala.

„Já takhle nechci žít, nezvládám to... Nechci být já...!“ láme se mi hlas.

Ještě, že tu nikdo není. Nikdo to neslyší. Nevidí. A tak neví...

Nic už se neozývá. Ona stejně neexistuje... Nikdy se nenarodila. To jen moje zmatené srdce touží po někom, kdo by pochopil...

Počkejte jen chviličku, já zase vstanu... Nechcete, abych plakala, ale abych se smála a já otřu ty slzy a budu se pro vás usmívat... Vždyť se mě to netýká, nevadí...

„Klameš sama sebe.“