Já Ti ukážu Ty prase!!

Do Prahy jsme se přistěhovali okolo mých sedmi let.
Naši vyměnili krásný domek na severu Čech za byt, údajně čtvrté, ale já bych řekla desáté kategorie.
Umyvadlo se studenou vodou na společné chodbě a jedna latrýna pro celý dům v suterénu domu u sklepa. Ale byla to holt Praha.
Táta peníze za výměnu baráku za byt propil v místním hostinci "Na Peroutce", poté se v jiném seznámil s místní alkoholičkou a odešel od nás.
Jelikož nám všechno, co bylo trochu cenné, propil nebo prohrál v kartách a doma jsem ho zahlédla jen párkrát a to v "jiném stavu", kdy byl zlý, nestýskalo se mi po něm.
Božka (ta jeho nová láska) ho sice po pár měsících přišla vrátit, ale nepochodila.
Babička na ně vlítla s pekáčem a oba je se svými typickými nadávkami:
"Iď do dupy ty cholero jasna, ty gnoju šarčisty, ty ščiňoku ďabelsky, že by tě krev zalila", vymlátila z domu.
Dům byl hrozný, ale k němu přiléhala krásná a velká travnatá plocha s ovocnými stromy, která byla odňata hnusným soukromníkům.
Tam jsem byla nejraději. Hrála jsem si na koně, jezdila z mírného kopečka na lyžích, měla jsem v křoví svůj bunkr a na jedné třešni jsem si udělala rozhlednu.
Jednou jsem si všimla, že na omítce domu ze zahrady je velký, mokrý flek. Byla to záhada. Na zahradu jsem chodila jen já. Ten mokrý flek se tam od té doby objevoval každý den k večeru. Rozhodla jsem se té záhadě přijít na kloub.
Druhý den jsem praštila se školní brašnou o dvě hoďky dřív a šla pozorovat ono místo. Okolo šesté hodiny odpoledne se dírou v plotu, které jsem si nikdy nevšimla, prodral tlustý dědek. Poznala jsem ho! Byl to dědek z vedlejšího domu. Za hnusného chrlání a několika vyplivnutých eklhaft flusanců, zamířil k inkriminovanému místu. Ještě, že byl zády, to bych asi nepřežila!!
Prostě se nám na dům "vych....!" No to mě teda děsně naštvalo! Mé království a chodí mi sem "ch....." dědek?! Počkej já ti ukážu", rozhodla jsem se.
Nazítří jsem ve škole šlohla křídu a mazala domů. Nad ono znesvěcované místo jsem napsala:
""XXXXX" JE PRASE, CHODÍ SEM CHCÁT NA BARÁK."
Druhý den jsem přišla ze školy, až k večeru a v domě velké pozdvižení. "Co se děje?" ptala jsem se sousedovic kluka.
"Představ si", povídá vzrušeně. "Byli tu esenbáci!"
Zbledla jsem. "A co chtěli?" podařilo se mi vykoktat.
"No svolali všechny děti z domu a museli jsme napsat pár slov tiskacím písmem. Za tebou prý ještě také zajdou", ujistil mě.
Tak to byla pecka! Co teď? Šly na mě mrákoty. Myšlenky mi hlavou létaly jak včely v úle.
Letěla jsem domů, vzala papír a tužku a učila se psát jiná tiskací písmena, než byla na domě.
Klepala jsem se strachy dobrý měsíc , modlila se k Andělíčkovi, ten mi vždycky pomohl a čekala na soudný den.
N i c !!!
Nakonec to vše dopadlo, jak jsem potřebovala. Esenbáci nepřišli, dědek "XXXXX" přestal chodit "ch....." na náš dům a já měla svou zahradu zase jen pro sebe.