Toaletní papír

.
Byli jsme doma sami, brácha byl někde na flámíku a mamka u kamarádky mimo město.
Nač se oblékat, že? Hupla jsem z postýlky a jen tak "nalehko" jsem vplula na WC.
Když bylo po "výkonu" a já jej spláchla, sahám po klice....ale co to? Řáply dveře a kdosi se neurvale začal sápat po klice mé místnůstky z druhé strany.
"Ségra, dělej nebo se poch...!" lomcoval bratr Sláva klikou.
"A dopr.....!" blesklo mi hlavou. Bože, co teď?"
Byla jsem hodně stydlivá a tak říci mu, že jsem nahá, nebo vylézt ven, nepřicházelo v úvahu. Hlavou mi proletělo pár nápadů, jako třeba omotat se toaleťákem jako mumie. Ten nápad nebyl tak špatný, ale bohužel papíru tolik nebylo.
"Slávo", pronesla jsem hlasem umírající, "já mám děsné bolení břicha, nemůžu Tě pustit. A co mám teda dělat?" zareagoval zoufale brácha.
"Poch.... se? Slávino, co kdybys zkusil jít do vany, to přeci můžeš spláchnout, ne?" žadonila jsem poníženě.
Ještě chvíli huhlal a nadával u dveří, ale musel se rozhodnout. Měl to opravdu akutní.
"Tak já jdu dopr... do vany", vyštěkl vztekle a šel.
Ze srdce mi spadla skála. Ještě chvíli jsem počkala, až bude naprosté ticho a bleskově opustila onu místnost.
V posteli se svíjel smíchy můj přítel. Nejraději bych mu jednu flákla, ale bylo to tak nakažlivé, že jsem upustila od výčitek i facky a začala se řehtat s ním.