Jedno z krásných rán na chaloupce.

Jedno z krásných rán na chaloupce.
.
Pomalu se probouzím a ne a ne se přinutit vylézt z pelíšku.
Venku se nebe pomalu probírá z nočního spánku.
Je osm hodin a letní sluníčko by už mělo v tuto dobu šimrat závěsy na oknech.
Jenže nešimrá.
Zavřu oči, že se pokusím ještě na chvilku usnout.
Hups ho mi na břicho!
"Jau, co blbneš Lady!"
Vykulila na mě svá nevinná kukadla.
"Co je? Já nic", říkala mi jimi, papulu od ucha k uchu.
Ech, ušklíbla jsem se pobaveně na tu svou psí holku a začala jí hladit na vyvaleném bříšku, kejtičkách a pupíku.
"Čípak je to pupík? Čí jsou to kejtičky? Čí je to pupíček? No mojí Ladynky přeci, že jo?", šišlám na ní a směju se.
Ona se očima také pochechtává, rozcapená jako ta ....ehm a kulí na mě ta svá kukadla.
No, pomyslela jsem si po chvíli mazlení. Asi bych opravdu měla už vstát.
Vystrčila jsem pomalu nohy z postele a Lady hup na zem, čapla do huby míček a hrnula se ke dveřím.
Pootevřu dveře na verandu.
Venku je opravdu nevlídně. Zataženo, občas padne zbloudilá kapka deště, ale nám to nevadí.
Usedám ke stolku s první kávou a s úžasem poslouchám to, až téměř hmatatelné laskavé ticho.
Je všední den a tak chataři, místo obvyklého rachocení sekačkami na trávu nebo sekání dřeva, pěkně někde makají v práci, hahaha.
To úžasné ticho narušují jen moji ptačí kamarádi, kterým jsem nasypala plné krmítko jejich oblíbenými slunečnicovými semínky.
Pořádají na krmítko přímo nálety.
Frrr, klofnou semínko a šup s ním na větvičky stromku, které se pod jejich tělíčky vesele třepetají.
Je jich tam několik druhů, jeden kosí párek, Sýkorky, pak nějací s dlouhým zobáčkem, pár takových prcků, no neznám všechny druhy.
V pohodě si popíjím svou kávičku a pozoruji ty malé ptačí komiky, jak se předhání, kdo dřív sezobne zrnko.
Ladynka se spokojeně vyvaluje u krmítka, čučí na ně a obě věříme, že se to, dnes tak lakomé sluníčko, na nás přeci jen přijde juknou.