Blázni to mají jednodušší

Přivřenýma očima pozoruji krajinu za oknem skrze sklo autobusu.
Sprintuje.
A jsem jí jedno.
 
Je to tu zase.
Nepříjemně svíravý pocit žaludku, rozpínající se bolest uprostřed žeber.
Určeno výhradně mně.
 
Zasněžené pláně narušují stopy traktorů.
Připomínají mi blány na srdci, už žádné pulsy.
Prasečí srdce, které řezník vyrve z mrtvého těla.
To je alespoň k užitku.
Ale to moje?
 
Nebe plné šedi polyká obzor, slunce má ve chřtánu, dokud bude samo chtít.
Někdy dojdu na konec.
Tam není už nic.
Jen přání, aby konečně zmizla ta příšerně ostrá bolest.
„Nebojte se, nesáhnu si na život. I když o tom přemýšlím.“ Řekla jsem psychiatrovi při poslední návštěvě.

Můj manžel spáchal sebevraždu.
Někde tam je.
Na druhém břehu.
Nechci se potkat s ničím jeho, co tam čeká.
Šíleně se totiž bojím.
 
 
Blázni to mají lehčí.
Jen o tom neví.